# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2098/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2098/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2098.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem; hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, rodina, rodiče, výživné/pro dítě, dítě
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 888, § 889; 99/1963 Sb., § 153, § 154

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označené části rozsudku krajského a okresního soudu v opatrovnické věci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a právo na péči o děti a jejich výchovu zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny.

2. Stěžovatel (dále též "otec") a vedlejší účastnice 1) (dále též "matka") jsou rodiče nezletilého syna, vedlejšího účastníka 2). Nejprve měli péči o syna stanovenou schválenou dohodou tak, že se o něj starali ve střídavé péči po jednom týdnu. Otec platil výživné ve výši 6 000 Kč, 4 000 Kč k rukám matky a 2 000 Kč na účet vedený na synovo jméno. Stěžovatel se nyní domáhal změny režimu péče o syna, přestěhoval se do jiného města a nejprve chtěl, aby v něm syn navštěvoval soukromou školu s výukou v angličtině. Okresní soud jeho návrhu nevyhověl, nezletilého svěřil do péče matky a určil, že u otce bude bývat každý druhý týden od čtvrtka do pondělí. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezletilý po vyzkoušení anglické školy nebyl spokojený, opakovaně uvedl, že do této školy chodit nechce a že chce trávit více času s matkou. Vzal v potaz také to, že už v průběhu řízení se rodiče shodli na škole pro nezletilého v místě bydliště matky.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání s tím, že nezletilý změnil názor a u otce by chtěl pobývat víc a navštěvovat u něj školu s klasickou výukou v češtině. Krajský soud jeho péči rozšířil o jeden pracovní den od středy do pondělí každý druhý týden s tím, že nezletilý nebude navštěvovat další školní zařízení, ale otec ho bude v tyto pracovní dny vzdělávat doma.

II. Argumentace stěžovatele

4. Zaprvé, stěžovatel shledává pochybení ve vedení řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud vedl pohovor s nezletilým tendenčně a zrazoval ho od navštěvování dvou škol. Podání vůči kmenové škole formuloval soud taktéž tendenčně. Odvolací soud také odmítl návrh otce na zkušební pobyt nezletilého ve druhé škole ještě předtím, než provedl dokazování, tudíž postupoval v rozporu s § 153 a § 154 o. s. ř. Krajský soud se ani nevypořádal s názorem nezletilého. Nezletilý projevil přání trávit s otcem i matkou stejně času a také si přál chodit do dvou škol, soudy ale úměrně věku a rozumové a mravní vyspělosti nezletilého nevysvětlily, proč nenásledovaly jeho zájem.

5. Zadruhé, odvolací soud vnitřně rozporně a nedostatečně zdůvodnily, proč nezachovaly rovnoměrnou péči rodičů a nedovolily nezletilému navštěvovat dvě školy. Otec zajistil dopravu i druhou školu v místě jeho bydliště, která by respektovala hlavní roli kmenové školy nezletilého a neklasifikovala by ho. Přesto odvolací soud nevysvětlil, proč není rovnoměrná týdenní péče možná a nezletilého do péče stěžovatele svěřil pouze v rozsahu jedné třetiny běžného školního roku. Nezletilého neúměrně zatížily tím, že bude muset během pracovních dní v péči otce dopoledne sedět doma a čekat, až se stěžovatel vrátí z práce, a poté bude muset učivo dohánět s nadměrným úsilím ve volném čase.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti vůči výroku krajského soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem předcházejícího řízení; je zastoupený advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

7. Ústavní soud však není příslušný k rozhodnutí o ústavní stížnosti proti výrokům rozsudku okresního soudu, protože tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu změněn. Ústavní soud nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které už neexistuje, protože bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu; také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1648/24 ze dne 18. 9. 2024, bod 11].

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje jenom výjimečně, a to pouze ve skutečně extrémních případech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 745/26 ze dne 16. 4. 2026, bod 11, nález I. ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026, bod 18). Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů. Jsou to právě obecné soudy, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 299/25 ze dne 18. 2. 2025, bod 12, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 730/26 ze dne 22. 4. 2026, bod 9). Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2834/25 ze dne 19. 11. 2025, bod 7 a tam odkazovaná judikatura nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019, bod 10).

10. Zaprvé, Ústavní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele ohledně pochybení vedení řízení. Co se týká údajné tendenčnosti vedení pohovoru s nezletilým odvolacím soudem, zazněly v něm stejné odpovědi na podobné otázky, jako nezletilému pokládal již předtím opakovaně opatrovník. V rozsudku krajského soudu je rovněž uvedena výpověď nezletilého, že si umí představit navštěvovat dvě české školy, krajský soud tedy nezjistil žádné jiné informace, než které by nevyplývaly z předchozích pohovorů s jinými orgány. Na takovém způsobu vedení pohovoru nelze shledat nic tendenčního.

11. Co se týká námitky tendenčního dotazu na stávající školu nezletilého, Ústavní soud neshledává nic neústavního na tom, že si soudce již v průběhu řízení utváří vlastní názor na věc. Dotaz na školu navíc krajský soud zaslal až po konání prvního jednání, na kterém účastníkům sdělil, kterým směrem se kloní a jak chce o péči rozhodnout, takže zmínka o vlastních preferencích soudu v dotazu na stávající školu nemohla být pro účastníky řízení překvapující.

12. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu i výsledek týdenního zkušebního pobytu v další škole. Skutečnost, že z něho nevyvodil výsledek příznivý pro stěžovatele, nezakládá neústavnost dokazování. Podstatné je, že odvolací soud vysvětlil ústavně konformním způsobem, proč přes příznivý průběh tohoto zkušebního týdne z něho nevyvodil režim školní docházky, který stěžovatel požadoval.

13. Konečně odvolací soud se ústavně souladným způsobem vypořádal s názorem nezletilého ohledně schopnosti zvládat výuku ve dvou školách. Jak bylo uvedeno výše v obecném východisku, jsou to právě obecné soudy, které jsou s ohledem na blízkost k účastníkům řízení nejlépe schopny posoudit nejlepší zájem konkrétního dítěte mj. vzhledem k jeho věku a rozumové vyspělosti. Z rozsudku odvolacího soudu přitom zřetelně vyplývá, že tyto faktory soud vzal v úvahu. Učinil tak způsobem, na kterém Ústavní soud neshledává žádné pochybení.

14. Zadruhé, Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že závěry učiněné krajským soudy ohledně nastavení péče jsou nepřezkoumatelné či vnitřně rozporné. Krajský soud postavil své rozhodnutí o navštěvování pouze jedné školy na dvou důvodech. Prvním z nich je zkušenost s proběhlým přestupem na novou školu, který se uskutečnil v poměrně nedávné době a který byl pro nezletilého s ohledem na jeho osobnostní profil stresující. Druhým důvodem bylo riziko další takové traumatizace, pokud by měl nezletilý opět začít navštěvovat další školní zařízení. Na takovém zdůvodnění neshledává Ústavní soud nic problematického, naopak jde o odůvodnění srozumitelné, které vyhovuje požadavkům základního imperativu ve věcech péče o dítě, tedy sledování jeho nejlepšího zájmu.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků částečně odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný a částečně podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2098/26-1)