# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2087/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2087/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2087.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
- Klíčová slova: trest odnětí svobody/podmíněné propuštění, recidiva
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2; 40/2009 Sb., § 88

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byl podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ve výkonu trestu je od 16. 7. 2020 a plánovaný konec výkonu trestu připadá na 16. 3. 2028.

3. Okresní soud shledal splněnou toliko první zákonnou podmínku podmíněného propuštění. Ohledně podmínky prokázání polepšení konstatoval, že po formální stránce stěžovatel dosáhl nadprůměrného hodnocení věznice, což hodnotil pozitivně, z hlediska materiální stránky však podle něj stěžovatel nemá kritický náhled na svou trestnou činnost, a to zejména z důvodu jeho tvrzení, že příčinou jeho trestné činnosti je prostředí a lidé, se kterými se stýkal. Zdůraznil, že s ohledem na rozsah spáchané trestné činnosti stěžovatele i na skutečnost, že je ve výkonu trestu odnětí svobody již podeváté, je nutné, aby projevil opravdovou snahu zabývat se otázkou, co je třeba změnit ve vztahu k sobě, ve svém vnitřním nastavení a ve svém způsobu života tak, aby se do vězení již nevrátil. Tuto snahu u něj okresní soud zatím neshledal. Vzhledem k výši závazků stěžovatele a jejich charakteru dospěl také k závěru, že stěžovatel by měl vyvinout větší aktivitu v oblasti financí, aby měl jasnou představu o svých závazcích a jak je bude plnit. Za splněnou pak nepovažoval ani třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění.

4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti označuje napadená rozhodnutí za vnitřně rozporná. Opětovně poukazuje na pozitivní hodnocení věznice, podle kterého si uvědomil škodlivost svého jednání, přehodnotil svůj náhled na páchání trestné činnosti a lze od něj očekávat, že by v budoucnu mohl vést řádný život. Znovu zdůrazňuje, že po propuštění má zajištěno bydlení u rodičů mimo původní rizikové prostředí i příslib zaměstnání a že oslovil Probační a mediační službu, organizaci Volonté za účelem řešení dluhů a adiktologickou ambulanci Magdaléna Příbram. Tvrdí, že v novelizovaném znění § 88 odst. 1 trestního zákoníku zákonodárce odstranil z textu ustanovení zbytkovou volnou úvahu soudu ("může") po zjištění zákonných podmínek a že rozhodující soudy se novelizovaným ustanovením neřídily. Je přesvědčen, že zákonnou oporu nemá ani požadavek krajského soudu, aby trvalá vnitřní změna a absence či minimalizace rizika jeho recidivy byly postaveny najisto závěrečnou zprávou z absolvovaného programu. Krajský soud tím podle něj vytvořil dodatečnou důkazní podmínku, přestože měl k dispozici komplexní hodnocení věznice. Zákon podle něj vyžaduje odůvodněnou pozitivní prognózu, nikoli jistotu, že již nikdy neselže. Nesouhlasí rovněž s názorem obecných soudů, že přenesl odpovědnost za trestnou činnost na jiné osoby, k čemuž opětovně odkazuje na zprávu věznice, podle níž příčiny své trestné činnosti analyzuje a má na ně náhled. Má za to, že splnil všechny dřívější doporučení, avšak soudy rozhodly zejména na základě jeho trestní minulosti, což je v rozporu s dosavadní judikaturou. Závěrem dodává, že jeho zdravotní stav se ve vězení zhoršuje, což zásadně omezuje jeho příjmy, že má šestiletou dceru, které by chtěl být oporou, že výkon trestu již měl na něj maximální možný nápravný účinek a že další program, který by mohl ve věznici absolvovat, mu soudy neurčily.

6. Součástí ústavní stížnosti je návrh stěžovatele na přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu s tím, že pozdější kasační zásah by mohl podstatnou část ochrany učinit fakticky bezúčelnou.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

9. Ústavní soud setrvale judikuje, že podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu [srov. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 (N 187/108 SbNU 279) nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2420/21]. Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2073/19).

10. Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení predikce chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)].

11. Uvedené platí i při aplikaci novelizovaného znění § 88 trestního zákoníku (účinného od 1. 1. 2026), podle kterého soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu, vykonal-li odsouzený stanovenou část trestu, svým chováním a plněním svých povinností po právní moci rozsudku prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Podle odstavce 4, věty první, citovaného ustanovení soud při posuzování, zda odsouzený prokázal polepšení, přihlédne zejména k jeho chování ve výkonu trestu, které umožňuje posoudit, do jaké míry se napravil, k plnění jeho povinností a k jeho snaze nahradit škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem, vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem anebo odstranit jiné škodlivé následky činu.

12. Je třeba zdůraznit, že ani po nabytí účinnosti nové právní úpravy se institut podmíněného propuštění nestává nárokovým institutem a i nadále zůstává na posouzení obecných soudů, zda jsou v každém konkrétním případě podmínky podmíněného propuštění splněny či nikoli.

13. Obvodní soud i městský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna ani podmínka prokázání polepšení, ani podmínka budoucího řádného života. Správně podotkly, že podmínka polepšení má formální a materiální stránku. Z hlediska formální stránky neopominuly pozitivní hodnocení věznice, podle kterého je stěžovatel ve výkonu trestu bezproblémový, plní pokyny vězeňské služby, dodržuje pravidla výkonu trestu odnětí svobody, svou aktivitou dosáhl zařazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace se standardním programem zacházení, aktivně se zapojuje do prací potřebných pro věznici, aktivně plní program Modul dobrého života, na vlastní žádost absolvoval Modul finance a Modul osobnost. Uvedené skutečnosti soudy hodnotily velmi pozitivně, současně však dospěly k závěru o nenaplnění materiální stránky polepšení, jejíž podstatou je postoj odsouzeného k trestné činnosti, k příčinám jejího páchání a k tomu, jakým způsobem odsouzený s těmito příčinami již ve výkonu trestu pracuje. S poukazem na to, že stěžovatel za příčinu jeho trestné činnosti označoval prostředí a lidi, se kterými se stýkal, shledaly, že takový postoj nebylo možné akceptovat jako kritický náhled na příčiny jeho trestné činnosti, pro které se do věznice vrátil již podeváté, a že dosud nedošlo k opravdovým a trvalým vnitřním změnám v jeho postoji, byť jeho snahu považovaly za chvályhodnou. Navíc dostatečná podle soudů nebyla ani aktivita stěžovatele u náhrady škody. Při vědomí toho, že stěžovatel absolvoval modul finance, soudy konstatovaly, že vzhledem k výši jeho závazků (má dluhy převyšující 1 100 00 Kč) a jejich charakteru (povinnost k náhradě škody a náklady spojené s trestním řízením) je namístě, aby již v průběhu výkonu trestu projevil v tomto směru větší aktivitu, aby měl jasnou představu o svých závazcích a tom, jak je bude plnit, což dosud neučinil.

14. Shledaly-li obecné soudy za daných okolností, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody dosud nezměnil nahlížení stěžovatele na příčiny, které ho vedly k páchání závažné trestné činnosti, a to i přesto, že hodnocení věznice vyznělo pro stěžovatele pozitivně, nelze v takovém jejich závěru spatřovat žádné znaky protiústavního pochybení. Kladné hodnocení věznice nevylučuje, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody nenapravil charakterové vlastnosti odsouzeného, který dosud nezměnil nahlížení na příčiny, které ho k páchání trestné činnosti vedly (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3480/21). Polepšení není možné vnímat jen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v chování a postojích, které naději, že povede řádný život, odůvodňují.

15. Ústavní soud se přiklonil k závěru obecných soudů, že na stěžovatele je nutné mít větší nároky, když je ve výkonu trestu odnětí svobody již podeváté, má dvacet pět záznamů v rejstříku trestů a z výkonu trestu odnětí svobody byl opakovaně podmíněně propuštěn (v letech 1996, 2005 a 2006, kdy v prvním případě došlo k nařízení výkonu zbytku trestu, v ostatních se osvědčil), přesto poté znovu páchal trestnou činnost. Nelze pomíjet, že minulost je pro rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění relevantním kritériem, přičemž jde toliko o součást komplexního posouzení. Recidivisté však musí počítat s tím, že pro jejich podmíněné propuštění na ně budou kladeny vyšší nároky (srov. např. usnesení ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21).

16. Jde-li o podmínku budoucího řádného života, rozhodné je, že samotné polepšení a aktivní řešení kriminogenních faktorů jsou základní předpoklady řádného života. Dokud tedy odsouzený přesvědčivě neprokáže polepšení, nelze ani věřit v jeho budoucí vedení řádného života. Rozhodující soudy proto správně uzavřely, že doložení příslibu bydlení a zaměstnání samo o sobě nestačí k tomu, aby mohlo být shledáno, že se stěžovatel polepšil a že nebude již páchat trestnou činnost.

17. Obecné soudy v této věci zohlednily všechny pozitivní i negativní skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Napadená rozhodnutí obsahují také srozumitelný a konkrétní návod pro stěžovatele, na co by se měl zaměřit, aby byla jeho žádost o podmíněné propuštění v budoucnu úspěšná. Jasně bylo stěžovateli doporučeno, aby ve věznici pokračoval v řádném plnění povinností, snažil se získat další kázeňské odměny a udržet si zařazení v první prostupné skupině vnitřní diferenciace. Zejména by měl mít jasnou představu o řešení své dluhové situace a splácení náhrady škody, ke které byl zavázán, a to soudu doložil za účelem osvědčení, že již nebude páchat trestnou činnost pro nedostatek finančních prostředků.

18. Za sporný považuje Ústavní soud toliko požadavek krajského soudu, aby stěžovatel doložil svoji trvalou vnitřní změnu a absenci či minimalizaci rizika recidivy závěrečnými zprávami z absolvovaných programů. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že takový požadavek nemá oporu v § 88 trestního zákoníku. Měl-li krajský soud o výsledku stěžovatelem absolvovaných programů pochybnosti, ač měl k dispozici komplexní hodnocení věznice, mohl si vyžádat doplňující zprávu věznice či subjektu, u něhož se stěžovatel příslušného programu zúčastnil. S přihlédnutím k ostatním shora zmíněným okolnostem však nejde o takovou vadu, která by sama o sobě dosahovala ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních.

19. Ústavní soud jinak nemá výhrady k napadeným rozhodnutím, neboť závěry okresního soudu a krajského soudu považuje za racionální a obhajitelné, které nelze označit za projev libovůle. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by postupem okresního soudu a krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.

20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Jelikož Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2087/26-1)