# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2086/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2086/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.2086.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 8. 2015
- Datum zveřejnění: 21. 8. 2015

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 7. 2015 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Stěžovatel sice v záhlaví ústavní stížnosti uvedl, že je zastoupen Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, toto tvrzení však přiložením plné moci nedoložil.

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel byl mnohokrát v minulosti poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Vzdor tomu vykazuje nyní předložený návrh vady, zejména nesplňuje podmínku obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyzývat stěžovatele k odstranění vad návrhu by bylo přitom z důvodů stěžovateli z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické, neboť s právními následky takto podané ústavní stížnosti byl již mnohokrát seznámen v řadě usnesení Ústavního soudu, např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3087/14 ze dne 26. 9. 2014, v usnesení sp. zn. III. ÚS 3088/14 ze dne 8. 10. 2014, či v usnesení sp. zn. III. ÚS 1144/15 ze dne 23. 6. 2015.

Ústavní soud je toho názoru (který vyjádřil v stěžovatelových věcech opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má tedy za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze proto považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2086/15-1)