# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1968/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1968/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1968.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: náklady řízení, advokát/ustanovený, advokát/odměna, advokátní tarif
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 28, čl. 41 odst.1; 177/1996 Sb., § 14 odst.2; 99/1963 Sb., § 142, § 140 odst.2, § 138 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi obecné soudy porušily jejich ústavně zaručená základní práva chráněná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stěžovatel 1 navíc tvrdí porušení základních práv podle čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a stěžovatel 2 navíc čl. 26 odst. 3 Listiny. Oba stěžovatelé napadají podle textu stížnosti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2025 č. j. 49 Co 232/2023-479 (usnesení z č. l. 479) v celém rozsahu, ale z obsahu je zřejmé, že brojí jen proti jeho výroku II, nikoli i proti výroku I, jehož obsahem je oprava zjevné chyby v záhlaví rozsudku krajského soudu ze dne 22. 6. 2024 č. j. 49 Co 232/2023-436.

2. V řízení před obecnými soudy vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 44/2019 o žalobě vedlejší účastnice (žalobkyně) a o vzájemném návrhu stěžovatele 1 (žalovaný) vystupoval stěžovatel 2 jako zástupce stěžovatele 1, který mu byl ustanoven okresním soudem (ustanovený zástupce). Týmž usnesením okresní soud přiznal stěžovateli 1 osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 %. V řízení o věci samé stěžovatel 1 uspěl až na nepatrný neúspěch a vzniklo mu právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl v konečné fázi krajský soud výrokem IV rozsudku ze dne 22. 6. 2024 č. j. 49 Co 232/2023-436 tak, že stěžovateli 1 vůči žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši, která bude určena samostatným usnesením, s tím, že žalobkyně je povinna ve stanovené lhůtě z určené částky zaplatit 50 % státu a 50 % stěžovateli 1 k rukám ustanoveného zástupce (stěžovatele 2).

3. Okresní soud napadeným usnesením ze dne 29. 8. 2024 č. j. 7 C 44/2019-452 přiznal stěžovateli 2 postupem podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 95 920 Kč.

4. Krajský soud k odvolání stěžovatele 2 napadeným usnesením
č. j. 49 Co 216/2024-475 (usnesení z č. l. 475) usnesení okresního soudu změnil tak, že mu jakožto ustanovenému zástupci přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 48 051,50 Kč. Usnesením z č. l. 479 pak krajský soud výrokem I opravil údaj v záhlaví rozsudku krajského soudu č. j. 49 Co 232/2023-436 a výrokem II určil výši náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, k jejímuž zaplacení byla žalobkyně zavázána výrokem IV uvedeného rozsudku krajského soudu, částkou 96 103 Kč.

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že náklady řízení stěžovatele 1 a odměna ustanoveného zástupce (stěžovatele 2) byly stanoveny nesprávně. Stěžovatelé upozorňují, že v průběhu řízení o věci samé soudy opakovaně prolamovaly koncentraci řízení ve prospěch žalobkyně, což vedlo k nutnosti činit další vyjádření a zvýšilo to náklady na právní zastoupení stěžovatele 1, k čemuž však krajský soud nepřihlédl.

6. Stěžovatel 2 namítá, že mu obecné soudy přiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů v nesprávné výši. Podle něj jsou s úkony, které v řízení za stěžovatele 1 učinil, spojeny odměna a hotové výdaje v celkové výši 164 941 Kč. Krajský soud však dospěl k závěru, že celková výše činí jen 96 103 Kč. Stěžovatelé nesouhlasí s posouzením řady úkonů jako neúčelných. Dovozují z toho, že se soud snaží dosáhnout toho, aby byl ustanovený zástupce procesně neaktivní, neboť za svou práci nedostane zaplaceno. Usnesením z č. l. 475 ustanovenému zástupci soud přiznal jen polovinu z této částky (48 051,50 Kč), což vysvětlil tím, že ustanovenému zástupci zbylých 50 %, na které mu vznikl nárok, zaplatí na základě pravomocného výroku IV rozsudku krajského soudu v řízení neúspěšná žalobkyně. Krajský soud dodal, že v opačném případě by totiž nastala situace, že ustanovený zástupce by dostal celkem vyplacenou odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši, která by byla o 50 % vyšší než jeho nárok (viz k tomu bod 8 usnesení z č. l. 475).

7. Vyúčtované úkony stěžovatel 2 činil v souladu s jeho zákonnými advokátními povinnostmi, jakož i v souladu s právem klienta na spravedlivý proces a právní pomoc. Stěžovateli 2 mělo vzniknout legitimní očekávání, že jeho odměna bude vypočtena na základě příslušných ustanovení advokátního tarifu podle jeho vyúčtování; postup soudů byl ovšem svévolný, nespravedlivý, neodůvodněný a v rozporu se zásadou rovnosti. Neadekvátně nízká odměna může mít demotivující účinky na práci ustanovených advokátů a její kvalitu.

III.
Posouzení ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel 1 je řádně zastoupen advokátem a ustanovený zástupce (stěžovatel 2) je sám advokátem a nemusí tak být zastoupen jiným advokátem. Napadené usnesení okresního soudu bylo změněno usnesením krajského soudu z č. l. 475. Ústavní soud proto není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti usnesení okresního soudu, neboť nelze zrušit to, co již bylo změněno.

9. Ústavní soud předesílá, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě (nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18, bod 19, a aktuálně stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 23, a na něj navazující nálezová judikatura, např. ze dne 8. 4. 2025sp. zn. I. ÚS 2552/24, ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25 či ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1761/25). Ani skutečnost, že se obecný soud při rozhodování o nákladech řízení dopustí nesprávné aplikace podústavního práva, tedy sama o sobě nepředstavuje dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Staví-li se totiž Ústavní soud k přezkumu nákladových výroků rezervovaně, projeví se tato zdrženlivost z povahy věci právě i v případech, kdy by měl na výklad či použití podústavních předpisů oproti obecnému soudu jiný názor. Ústavní soud není "nejvyšší nákladový soud" a není namístě, aby svým úsudkem o možná ideálním rozhodnutí o nákladech řízení nahrazoval právní závěr obecného soudu, jemuž to přísluší především. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takovou vadu však v napadeném usnesení Ústavní soud neidentifikoval.

10. Výrok II usnesení krajského soudu z č. l. 479 je tzv. závislým rozhodnutím na usnesení z č. l. 475, neboť výše nahrazovaných nákladů souvisí s výší odměny a náhrady hotových výdajů, které náleží ustanovenému zástupci. Vzhledem k tomu, že byl stěžovatel 1 osvobozen od soudních poplatků jen v rozsahu 50 %, musí zaplatit 50 % odměny a náhrady hotových výdajů na ustanoveného advokáta a žalobkyně je pak povinna mu tuto jeho platbu nahradit (k rukám ustanoveného zástupce). Pokud stát ustanovil stěžovateli 1, kterého osvobodil od soudních poplatků z 50 %, zástupce, má mu přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 140 odst. 2 občanského soudního řádu) a zaplatit ji, stěžovatel 1 mu pak ze zaplacené částky musí proplatit 50 %. Stěžovatel 1 má pak právo na náhradu vynaložených nákladů (oněch 50 %) vůči žalobkyni. Krajský soud pro své rozhodnutí použil určitou "zkratku" - nerozhodl o povinnosti stěžovatele 1 zaplatit 50 % odměny a náhrady nákladů řízení ustanoveného zástupce, ale jen o povinnosti žalobkyně těchto 50 % nahradit stěžovateli 1.

11. Vůči stěžovateli 1 je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Soudy s ohledem na převažující úspěch v řízení (ve vztahu k žalobě byl stěžovatel 1 neúspěšný pouze v nepatrné části nároku na úroky z prodlení a ve vztahu ke vzájemné žalobě byl úspěšný zcela) přiznaly podle § 142 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu stěžovateli 1 vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Tímto výrokem soudy rozhodly zcela v jeho prospěch, neboť účelně vynaložené výdaje na jeho právní zastoupení ponese někdo jiný. Způsob úhrady takto uložené povinnosti žalobkyni se v právní sféře stěžovatele 1 neprojeví. Jinými slovy, tím, jak krajský soud vypočítal odměnu ustanoveného advokáta, nemohl zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele 1.

12. Ústavní soud nepřehlédl, že podle ústavní stížnosti stěžovatel 1 požadoval rovněž nahradit soudní poplatek ze vzájemného návrhu ve výši 1 280 Kč a z odůvodnění usnesení z č. l. 479 není zřejmé, jak krajský soud ohledně tohoto nákladu rozhodl (z výroku se jeví, že k němu nepřihlížel). Tato vada však nedosahuje ústavní dimenze s ohledem na částku, o které mělo být rozhodnuto. Ústavní soud vychází z toho, že rozhodnutí o bagatelní částce nemůže představovat zásah do ústavně zaručených základních práv účastníka řízení a ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí je bez dalšího návrhem zjevně neopodstatněným, nejsou-li přítomny zvláštní okolnosti, které věc z hlediska kvalitativního posouvají na ústavní úroveň. Takové okolnosti však stěžovatel 1 netvrdil a neidentifikoval je ani Ústavní soud.

13. Námitky stěžovatele 2 stran počtu odměněných úkonů jsou zjevně neopodstatněné. Odvolací soud konkrétně odůvodnil, proč řadu vyjádření žalované strany učiněná bez výzvy soudu nelze považovat za účelné. Stejně tak soud konstatoval, že opakovaná nahlížení do spisu v posuzované věci je třeba posoudit jako přípravnou součást některého z výslovně jmenovaných úkonů právní služby podle advokátního tarifu (např. převzetí a příprava zastoupení, podání ve věci samé, účast na jednání) a je tedy honorováno v rámci odměny za tento úkon. Odvolací soud přezkoumal i závěry okresního soudu ohledně náhrady za úkony právní služby spočívající v účasti ustanoveného zástupce na jednání soudu a logicky vysvětlil, z jakého důvodu za konkrétní jednání tato náhrada náleží a ve kterých při odročení bez projednání věci je namístě přiznat pouze náhradu za ztrátu času podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu.

14. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o možný a rozumný výklad zákona, a to konkrétně o § 140 odst. 2 občanského soudního řádu (hrazení náhrady nákladů ustanoveného zástupce státem) ve spojení s § 138 odst. 3 občanského soudního řádu. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele 2, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny. Podle tohoto ustanovení podrobnosti výkonu práva na spravedlivou odměnu za práci stanoví zákon. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je pak možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 28 Listiny provádějí. Jak plyne již ze shora uvedeného, rozsah hrazení odměny a hotových výdajů stěžovatele 2 byl určen v souladu s racionálním výkladem zákona. Tento zákon, resp. jeho výklad, navíc zjevně nezasahuje do "podstaty a smyslu" práva podle čl. 28 Listiny, což by bylo zapovězeno ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny. Napadená soudní rozhodnutí nelze vnímat ani jako nucené omezení vlastnického práva" ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.

15. Lze dodat, že pokud by ve sporu nebyl stěžovatel 1 úspěšný a nebylo by tedy možné přiznat mu nárok na úhradu nákladů řízení žalobkyní, zbývající část odměny a náhrady hotových výdajů by stěžovatel 2 mohl uplatňovat toliko přímo na jím zastoupeném účastníkovi, což by byl postup pravděpodobně obtížnější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 102/16).

16. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obou stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků postupem podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zčásti pro nepříslušnost Ústavního soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1968/26-1)