# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1950/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1950/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1950.26.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
- Klíčová slova: trestný čin/vražda, in dubio pro reo, trest odnětí svobody, trestný čin
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2; 141/1961 Sb., § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 140 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a 90 Ústavy.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodl o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody a o nároku poškozených dětí na náhradu nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 trestního řádu.

3. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 17 let. Rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy. Skutku se stěžovatel dopustil - stručně vyjádřeno - tím, že svou, v té době odděleně žijící, manželku (poškozená) fyzicky napadl, uvedl ji do stavu, v němž nemohla klást odpor, přemístil ji do vozidla a převezl na lesní cestu a poté jí podřezal zápěstí v úmyslu ji usmrtit a vyvolat dojem, že poškozená spáchala sebevraždu. Poškozená vykrvácela a na místě zemřela.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení je založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů. Způsob, jakým je soudy použily, odporuje zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo, jelikož skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele bagatelizovaly a motiv a svědecké výpovědi hodnotily jednostranně. Žádný přímý důkaz, že by stěžovatel poškozenou usmrtil, neexistuje. Krajský soud nahradil dokazování hypotetickou časovou a skutkovou konstrukcí a vrchní soud sice část skutkových závěrů krajského soudu korigoval (o předchozím uvážení, plánování, vylákání poškozené, rozsahu zranění), ale ponechal závěr o vině a právní kvalifikaci. Vrchní soud poté nevysvětlil, proč zbylý řetězec nepřímých důkazů vylučuje jinou rozumnou alternativu. Stěžovatel tvrdí, že nebyla přesvědčivě vyvrácena ani jeho obhajoba založená na jeho zdravotních obtížích (diabetes, onkologické onemocnění) a glykemickém kolapsu - zda byl stěžovatel fyzicky schopen skutek provést, jakož nebyla vyvrácena ani verze stěžovatele o tom, že poškozenou nalezl a zavolal zdravotnickou záchrannou službu, na místě opakovaně kolaboval, poškozená mohla spáchat sebevraždu a některá zranění mohla vzniknout při resuscitaci. Časový rámec skutku tak nebyl podle stěžovatele objasněn způsobem vylučujícím důvodné pochybnosti. Žádný z obecných soudů se nevypořádal s tím, že nebyl prokázán konkrétní mechanismus přemístění poškozené, návratu stěžovatele na kole, čas potřebný k manipulaci s tělem ani čas jednotlivých úkonů.

6. Stěžovatel má za to, že vrchní soud měl postupovat při dovození přísné kvalifikace zvlášť zdrženlivě. Nemohl totiž bez dalšího dovodit rozmysl jako kvalifikovanou formu subjektivní stránky trestného činu, připustil-li neznalost klíčového průběhu děje. Naopak byl soud povinen mimo rozumnou pochybnost prokázat okamžik, okolnosti a obsah údajného přechodu z afektivní reakce na vyhrocený interpersonální konflikt do rozmyslu.

7. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jeho dovolání nebylo pouhou polemikou se skutkovým stavem. Nejvyšší soud měl podle stěžovatele přezkoumat, zda vrchním soudem nově formulovaný skutkový děj má udržitelnou důkazní oporu a vina stěžovatele podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku byla prokázána bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud však na konkrétní přezkum rezignoval.

8. Ústavní stížnost je přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím příslušný s výjimkou návrhu na zrušení rozsudku krajského soudu, který vrchní soud zrušil a nahradil jej vlastním rozhodnutím, neboť není povolán rušit to, co již bylo zrušeno. Ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti jsou splněny.

9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999). O takovou situaci však zde nejde.

10. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval shodné námitky již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými a právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci obhajoby. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004). Situace, že závěry soudů nelze z obsahu důkazů dovodit při jakékoliv jejich logické interpretaci, však v dané věci nenastala.

11. Krajský soud vycházel nejen ze svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a výslechů znalců a listinných důkazů vztahujících se k místu činu, nýbrž i z lékařských zpráv o diabetu stěžovatele a schopnosti rozpoznat hypoglykemii, a zpráv o hydrometeorologické situaci a růstu hub. Provedené důkazy a zjištění z nich jsou dostatečně podrobně popsány a jejich hodnocení nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavní soud se proto neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by nešlo o uzavřený řetězec nepřímých důkazů.

12. Důvodnost ústavní stížnosti nemůže založit skutečnost, že stěžovatel staví svou argumentaci na jiné verzi skutkového stavu (zejména že jako diabetik upadl do glykemického kolapsového stavu a po necelé hodině od kolapsu jel na kole na houby a poškozenou našel) a dožaduje se prokázání přesné časové posloupnosti jednotlivých úkonů a přesného mechanismu spáchání skutku. Jak však již podotkl vrchní soud (ve vztahu k možnému prvotnímu afektu), aniž by stěžovatel uvedl pravdu, není reálné zrekonstruovat naprosto detailně, jak se čin stal. Trestními soudy popsaná (a velmi podrobně vyargumentovaná) důkazní konstrukce je logicky udržitelná, neodporující zároveň žádné ústavní zásadě hodnocení a provádění důkazů. Každé dílčí tvrzení stěžovatelovy obhajoby (např. glykemické kolapsy, tvrzení o sebevraždě poškozené) jak vrchní soud (body 23, 25 až 28, 30), tak Nejvyšší soud (bod 16) vyvrátil, a případné nejasnosti (např. konkrétní mechanismus) nehrají z hlediska stěžovatelovy viny žádnou roli.

13. Vina stěžovatele byla dokazováním spolehlivě prokázána, nebyly tak naplněny předpoklady pro uplatnění principu in dubio pro reo. Aplikace principu in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, přichází v úvahu teprve tehdy, kdy po kompletně provedeném dokazování, jehož doplnění již není reálně v silách orgánů činných v trestním řízení, přetrvávají důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Princip in dubio pro reo se tak neuplatní při hodnocení jen jednotlivého důkazu, ale až na závěr celého provedeného dokazování v situaci, kdy již není reálně možné jeho doplněním pochybnosti soudu o vině či nevině obžalovaného rozptýlit (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 717/18 ze dne 27. listopadu 2018, bod 35). Navíc důvodem pro zásah Ústavního soudu je teprve extrémní porušení této zásady a principu. To v souzené věci nenastalo.

14. Ani ve vztahu k právní kvalifikaci neshledal Ústavní soud jakékoli neústavní pochybení. Vrchní soud přehledně a logicky předestřel úvahy o tom, kterou z forem premeditace s ohledem na dokazování má za prokázanou a proč nebylo lze bez pochybností prokázat, že stěžovatel poškozenou vylákal a šlo o plánovou vraždu (předchozí uvážení). Okamžik, kdy stěžovatel podle vrchního soudu cíleně zaútočil na život poškozené, tedy jednal s rozmyslem, byl okamžik podřezání zápěstí. Ze znaleckých závěrů přitom vyplynulo, že ke smrti vedly právě řezné rány, které nejsou zcela typické pro sebevraždu, vyžadují, aby byla osoba při vědomí, a navíc, krevní stopy svědčily o pohybu těla po celém interiéru vozidla po zranění (bod 25). Nešlo tedy o domněnku, jak namítá stěžovatel. Trestní soudy naopak vyslovily domněnku pouze co do možného afektu v prvotní fázi útoku. Nejvyšší soud rovněž velmi podrobně stěžovateli vysvětlil, proč byl naplněn kvalifikační znak jednání s rozmyslem (bod 17) a vztáhl jej k okamžiku, kdy stěžovatel poškozenou přemístil do auta, odvezl do lesa a tam ji podřezal žíly na levé ruce, aby vzbudil zdání sebevraždy poškozené. Ústavní soud neshledává důvod, pro nějž by měl učiněné závěry zpochybňovat.

15. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr stěžovatele o porušení jeho základních práv. Ústavní stížnost tak odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1950/26-2)