# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 194/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 194/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.194.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 4. 2016
- Datum zveřejnění: 4. 5. 2016
- Klíčová slova: poplatek/soudní, výzva
- Dotčené předpisy: 549/1991 Sb., § 9 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, odst. 3, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že jím Okresní soud v Jihlavě zamítl žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku z podané žaloby (výrok I.) a vyzval ji, aby do tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek z podané žaloby ve výši 142.874 Kč na označený účet soudu (výrok II.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka předeslala, že se žalobou proti obchodní společnosti GEO-ING Jihlava, spol. s r. o., domáhá zaplacení částky 2.857.461,47 Kč. Přestože tato pohledávka je dle jejího tvrzení jejím jediným majetkem, Okresní soud v Jihlavě ji od placení soudního poplatku neosvobodil a usnesením ze dne 26. 10. 2015 č. j. 108 C 15/2015-118 ji vyzval, aby ve lhůtě tří dnů soudní poplatek ve stanovené výši zaplatila. Stěžovatelka podala žádost o odklad povinnosti k úhradě soudního poplatku, kterou Okresní soud v Jihlavě posoudil jako žádost o prodloužení lhůty pro zaplacení a zamítl ji. S důvody zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku stěžovatelka nesouhlasila a oponovala jim, stejně tak protestovala proti stanovení příliš krátké lhůty ke splatnosti soudního poplatku.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu předmětu ústavní stížnosti, vždy zkoumá nejen splnění všech formálních náležitostí kladených na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ale i to, zda je přípustná. Ústavní stížnost je ve vztahu k ostatním standardním procesním institutům subsidiárním prostředkem; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené obecným právem. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný.

Ve svém stanovisku ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb., dostupné v el. podobě též na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyslovil, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Nosnými rozhodovacími důvody vyjádřenými v citovaném stanovisku byl Ústavní soud vázán i v projednávané věci. Uzavírá tedy, že není-li přípustná ústavní stížnost proti výzvě k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby (výrok II. ústavní stížností napadeného usnesení), pak argumentem a maiori ad minus lze dovodit, že stejný závěr je třeba vztáhnout i na rozhodnutí o neprodloužení lhůty k jeho zaplacení stanovené v předchozí výzvě soudu (výrok I. napadeného usnesení).

Ke lhůtě k zaplacení soudního poplatku lze rovněž odkázat na odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu (bod 6.), z něhož vyplývá, že stanovení lhůty není samo o sobě způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka. K jejich porušení též nedochází marným uplynutím lhůty, nýbrž až rozhodnutím o zastavení řízení.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-194/16-1)