# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1937/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1937/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.1937.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 2. 7. 2014

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda byl stěžovatelčin návrh podán v zákonem stanovené lhůtě.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti lakonicky uvádí, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti je dle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu zachována.

Podle stěžovatelkou odkazovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu " ... lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo."

V komentáři k ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu se uvádí: "Pokud je podle tohoto ustanovení posuzována lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, spadá počátek subjektivní i objektivní lhůty v jeden den, který následuje po dni, kdy bylo rozhodnutí stěžovateli doručeno: tehdy k zásahu došlo a tehdy se také o něm dozvěděl. Ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí tak musí stěžovatel podat za stejných podmínek, jako by podával ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva podle § 72 odst. 3" (viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007 s. 343).

Telefonickým hovorem bylo ověřeno, že ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovatelce doručeno do datové schránky dne 10. 9. 2013; tomu ostatně koresponduje i skutečnost, že dle veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz/InfoSoud/public/search.jsp) nabylo předmětné usnesení právní moci dne 12. 9. 2013.

Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní. Jelikož lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba počítat od data doručení usnesení vrchního soudu, je zjevné, že v době jejího podání již zákonná (subjektivní) lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula (přičemž objektivní lhůta, ze které stěžovatelka patrně - nicméně zcela bezdůvodně - vycházela, se v daném případě neuplatní).

Protože nebyly splněny formální předpoklady k projednání ústavní stížnosti, nemohl se Ústavní soud zabývat jejím obsahem.

S ohledem na shora uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1937/14-1)