# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1911/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1911/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1911.26.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 29. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: Průtahy při přezkumu vazby a povinnost zvažovat její nahrazení
- Klíčová slova: vazba/propuštění z vazby, vazba/důvody, trestní stíhání, trestní řízení, trestná činnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.4; 141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 67 písm.c, § 68 odst.1, § 73c písm.c, § 73 odst.1, § 67

## Právní věta

I. Doručení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení soudu I. stupně o vzetí obviněného do vazby, k němuž došlo až 74. den od vyhlášení prvostupňového rozhodnutí, zakládá porušení práva obviněného na urychlený přezkum vazebního rozhodnutí podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozhodnutí o vazbě, v němž chybí úvaha o možnosti nahradit vazbu předstižnou či útěkovou některým z alternativních opatření, což se navenek projeví odpadnutím důvodu vazby koluzní, je rozporné s čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

## Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2026, č. j. 47 To 130/2026-63 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatele na projednání své věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2026, č. j. 47 To 130/2026-63, se ruší.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Olomouc, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") pod sp. zn. KRPM-137186/TČ-2024-140581-11, z něhož se podávají následující skutečnosti.

3. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2026, č. j. 0 Nt 505/2026-28, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. b) trestního řádu. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, dílem ve stadiu pokusu, dílem ve stadiu dokonaného trestného činu, spáchaného ve spolupachatelství. Dále je stěžovatel stíhán pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství a pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku ve formě pomoci. V průběhu vazebního zasedání před okresním soudem se stěžovatel doznal k trestné činnosti. Stěžovatel dále zejména uvedl, že je vážně nemocný, má rakovinu kořene jazyka ve 3. stadiu, s níž se již léčí 6 až 7 let. Kvůli nemoci je v invalidním důchodu 3. stupně. Nikdy nebyl trestně stíhán. Žije s přítelkyní a dvěma malými dětmi. Okresní soud uzavřel, že jsou u stěžovatele dány důvody koluzní vazby, neboť stěžovatel by mohl působit na dosud nevyslechnuté spoluobviněné a svědky, což dále rozvádí v bodě 8. usnesení okresního soudu. Okresní soud naopak neshledal důvody vazby předstižné, když stěžovatel sám trestné činnosti zanechal již v září 2025.

4. Státní zástupce napadl usnesení okresního soudu stížností, v níž namítal současnou existenci vazebního důvodu vazby předstižné. Stěžovatel usnesení okresního soudu stížností nenapadl, toliko se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil ke stížnosti státního zástupce, ve které zejména uvedl, jaké jsou jeho majetkové poměry, a odmítl existenci důvodu vazby předstižné. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") následně rozhodl nyní napadeným usnesením tak, že napadené usnesení okresního soudu zrušil, a nově rozhodl tak, že stěžovatele bere do vazby podle § 67 písm. b), c) trestního řádu. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel je bez pracovního poměru a jeho výdaje přesahují jeho deklarované příjmy. Krajský soud dále upozornil na skutečnost, že stěžovatel má dluhy ve výši přibližně 200 000 Kč (které nesnížil z financí získaných trestnou činností) a že policejní orgán ke dni vydání rozhodnutí krajského soudu prověřoval celkem 183 dílčích útoků pro trestný čin úvěrového podvodu. Navíc lze důvodně předpokládat, že policejní orgán ještě odhalí další útoky, na kterých se stěžovatel mohl podílet. Stěžovatel, který se k trestné činnosti doznal, detailně popsal modus operandi, a je tedy schopen v trestné činnosti dále pokračovat. Na základě uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že je dán i důvod vazby předstižné. V bodě 12. napadeného usnesení výslovně uvedl, že se vzhledem k existenci vazebního důvodu vazby koluzní nezabýval možností nahradit vazbu předstižnou některým z alternativních opatření.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení jeho základního práva na urychlený a efektivní přezkum vazby. Okresní soud vzal stěžovatele do vazby dne 21. 2. 2026, stížnost státního zástupce byla podána dne 24. 2. 2026 a odůvodněna byla dne 26. 2. 2026. Krajský soud rozhodl až dne 15. 4. 2026, tj. po 54 dnech od vyhlášení prvostupňového usnesení. Doručeno bylo napadené usnesení stěžovateli až dne 5. 5. 2026, tj. po 74 dnech od vyhlášení prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že v důsledku zákonné úpravy obsažené v § 71a trestního řádu nemohl v tomto období, kdy rozhodnutí o vzetí do vazby nenabylo právní moci, žádat o přezkum zákonnosti vazby.

6. Stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1447/17, který vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), konkrétně z rozsudku Husák proti České republice, z něhož se podává, že obviněný nemusí být ve stížnostním řízení (znovu) slyšen, pokud od jeho předešlého slyšení neuplynula doba v řádu týdnů. V případě Husák pak tato doba činila 9 týdnů, což již ESLP shledal nepřiměřenou dobou. Od posledního slyšení stěžovatele do doručení usnesení krajského soudu stěžovateli tak uplynulo více než 10 týdnů. Krajský soud však i přesto o stěžovatelově stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání.

7. Zmiňovaný nález Ústavního soudu taktéž dává stěžovateli za pravdu v tom, že stížnostní soud stěžovateli odepřel právo na urychlený přezkum zákonnosti vazby. Nedokázal totiž bez zbytečného odkladu rozhodnout o stížnosti stěžovatele, kdy doba 10 týdnů nenaplňuje požadavek vytyčený čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

8. Stěžovatel dále uvádí, že napadené usnesení se nevypořádává s jeho závažným zdravotním stavem. Stěžovatel se léčí s rakovinou jazyka a jediným řešením jeho situace je nyní odstranění jazyka. Samotná operace i následná léčba vyžadují vysoce specializovanou péči. Krajský soud si za takové situace měl opatřit podklady, zda je stěžovatel vůbec schopen výkonu vazby a zda lze v podmínkách vazby zajistit adekvátní léčbu, což však neučinil. Stěžovatel podotýká, že již podal novou žádost o propuštění z vazby, kde je tato otázka řešena.

9. Stěžovatel se taktéž domnívá, že důvody vazby nebyly v napadeném usnesení dostatečně odůvodněny. Jde-li o koluzní vazbu, soudy neuvedly, z čeho má konkrétně u stěžovatele vyplývat koluzní záměr. Samotná skutečnost, že stěžovatel některé osoby zná či že trestná činnost byla páchána ve více osobách, nezakládá důvod vazby koluzní. Koluze nemůže být založena jen na tom, že trestní řízení se nachází na svém počátku a že bude potřeba vyslechnout více osob. Stížnostní soud v této souvislosti dostatečně nezohlednil, že podstatná část důkazní situace je založena na listinných a elektronických stopách. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ani po více než dvou měsících od zahájení trestního stíhání nebyli vyslechnuti všichni spoluobvinění. Nelze připustit, aby nečinnost policejního orgánu prodlužovala existenci koluzní vazby. V této souvislosti nadto namítá, že krajský soud při svém rozhodování nevycházel z aktuálního stavu věci. Koluzní vazbu totiž odůvodnil mimo jiné tím, že dosud nebyly vyslechnuty osoby J. Š. a M. P. Tyto osoby však již v době rozhodování krajského soudu vyslechnuty byly.

10. Ještě výraznější nedostatky v odůvodnění však stěžovatel spatřuje u důvodů vazby předstižné, kde se argumentace krajského soudu pohybuje v rovině domněnky. Závěr, že stěžovatel si opatřoval prostředky nelegálně, nelze založit pouze na matematickém porovnání invalidního důchodu a životních nákladů, jestliže obhajoba doložila existenci rodinných příjmů, sociálních dávek, brigádní činnosti a příslib zaměstnání. Orgány činné v trestním řízení neberou zřetel na skutečnost, že stěžovatel své příjmy důkladně rozvedl.

11. Krajský soud taktéž nepřezkoumatelně rezignoval na uložení mírnějšího opatření, když konstatoval, že vzhledem k důvodům vazby koluzní nebude přezkoumávat možnost nahrazení vazby některým z mírnějších opatření. Tento postup však měl uplatnit alespoň ve vztahu k důvodům vazby předstižné, a to kupříkladu i ve vztahu k závažnému onemocnění stěžovatele.

12. Stěžovatel konečně namítá i nedostatečné vypořádání námitek obhajoby a přijetí verze státního zástupce. Přezkum krajského soudu tak byl ryze formalistický.

III.
Vyjádření účastníka řízení

13. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, jakož i Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti stěžovatele.

14. Krajský soud uvedl, že stěžovatelovo tvrzení, že krajský soud rozhodl po 54 dnech je sice nezpochybnitelné, avšak poukazuje na to, že tuto dobu je nutno rozdělit na dvě části, tj. na dobu předložení opravného prostředku stížnostnímu soudu a na dobu navazující. Krajský soud tedy považuje za relevantní pro posouzení své činnosti pouze časový okamžik ode dne 18. 3. 2026 do vydání rozhodnutí, neboť právě 18. 3. 2026 mu byl předložen spis spolu s opravným prostředkem - rozhodl tedy za 28 dní od tohoto data. Krajský soud sice vnímá, že ani doba 28 dnů není zanedbatelná, avšak než rozhodl ve věci stěžovatele, řešil věci, které napadly předtím.

15. Krajský soud nepovažuje za relevantní ani námitku absence konání vazebního zasedání ve stížnostním řízení. Účastník poukazuje na dikci ustanovení § 73d trestního řádu, z něhož plyne, že v posuzované situaci se podle odst. 3 rozhoduje ve vazebním zasedání jen tehdy, požádá-li o to obviněný, anebo považuje-li to soud za potřebné. Stěžovatel však o osobní slyšení nežádal a krajský soud to nepovažoval za potřebné.

16. Ke zdravotnímu stavu stěžovatele se krajský soud nechtěl vyjadřovat a poznamenal, že ke dni podání ústavní stížnosti se stěžovatel stále nacházel ve vazební věznici, tudíž jeho zdravotní stav zajisté nebyl natolik fatální, že by výkon vazby vylučoval.

17. Instituty nahrazujícími vazbu se krajský soud nezabýval, neboť u vazby koluzní nelze nahradit vazbu jinými opatřeními. To lze pouze v případě důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. V daném případě se tudíž krajský soud řídil zákonem a nerezignoval na svou povinnost, jak tvrdí stěžovatel.

18. Účastník tedy uzavírá, že základní práva a svobody stěžovatele porušeny nebyly a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

19. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo, čímž se v souladu s poučením vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.

20. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření krajského soudu k případné replice, ten však svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

21. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

23. Ústavní stížnost je důvodná.

24. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že do rozhodování obecných soudů o vazbě může zasahovat pouze výjimečně, dopustí-li se tyto zjevného excesu, neboť rozhodování o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání je v převážné míře věcí skutkového posouzení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08 (N 125/50 SbNU 85)].

25. Ústavní soud opakovaně ve vazebních věcech judikuje, že rozhodování o vazbě je rozhodováním o osobní svobodě jednotlivce, která představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické i ekonomické důsledky. Výjimečnost tohoto zajišťovacího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním zjištěním viny [viz nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13 (N 212/79 SbNU 419), jakož i nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2652/16 (N 178/82 SbNU 727)]. I v rámci vazebního řízení je pak nutné, aby orgány činné v trestním řízení dodržovaly kritéria zásady vyhledávací a zásady materiální pravdy, tedy aby zejména zjišťovaly a náležitě zhodnotily všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být následně pečlivě odůvodněno.

26. Stěžovatel vznáší námitku, že měl být opětovně ve stížnostním řízení slyšen v rámci vazebního zasedání, neboť od vazebního zasedání před okresním soudem do rozhodnutí krajského soudu ve věci došlo po více než šesti týdnech, konkrétně po takřka 8 týdnech, což je dle judikatury ESLP již doba nepřiměřená.

27. K tomu Ústavní soud uvádí, že jde-li o požadavek na slyšení osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je zásadně obviněného nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky (nález sp. zn. I. ÚS 3326/13 ze dne 15. 1. 2014, body 23-24). Jestliže zákonodárce stanovil tyto intervaly na 6 týdnů [§ 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu] a zakotvil tak nárok obviněného na konání vazebního zasedání, pakliže o to obviněný požádá, nedodržení této zákonné úpravy způsobuje zásah do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny. Ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu přitom uvádí, že vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. V posuzované věci je však nutno zdůraznit, že stěžovatel o konání vazebního zasedání ve stížnostním řízení nepožádal. Uvedená skutečnost vyplývá ze stěžovatelova vyjádření ke stížnosti státního zástupce, které podal dne 16. 3. 2026, kde žádost o konání vazebního zasedání i ve stížnostním řízení chybí. Pro úplnost Ústavní soud k této okolnosti uvádí, že stěžovatel zaslal krajskému soudu dne 21. 4. 2026 ještě doplnění svého vyjádření, kde již tento svůj požadavek na konání vazebního zasedání explicitně vznesl, nicméně v tento okamžik již krajský soud o stížnosti státního zástupce rozhodl (učinil tak dne 15. 4. 2026), tudíž k tomuto doplnění nemohl přihlédnout. Krajský soud obhájci stěžovatele napadené usnesení doručil až dne 4. 5. 2026. K porušení základního práva stěžovatele podle čl. 8 Listiny z důvodu absence konání vazebního zasedání ve stížnostním řízení tedy nedošlo.

28. Ústavní soud však považuje za důvodnou námitku stěžovatele, že mu byl upřen urychlený a efektivní přezkum vazby. Okresní soud vzal stěžovatele do vazby dne 21. 2. 2026, stížnost státního zástupce byla podána dne 24. 2. 2026 a odůvodněna byla dne 26. 2. 2026. Krajský soud rozhodl až dne 15. 4. 2026, tj. po 54 dnech od vyhlášení prvostupňového usnesení. Doručeno bylo napadené usnesení stěžovatelově obhájci až dne 4. 5. 2026, tj. po 74 dnech od vyhlášení prvostupňového rozhodnutí. Stěžovatel nadto správně poukazuje na skutečnost, že v důsledku zákonné úpravy obsažené v § 71a trestního řádu nemohl v tomto období, kdy rozhodnutí o vzetí do vazby nenabylo právní moci, žádat o přezkum zákonnosti vazby. Ústavní soud podotýká, že lhůta pro urychlené rozhodnutí ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy začíná běžet podáním stížnosti (nebo žádosti o propuštění na svobodu) soudu a končí dnem doručení rozhodnutí stěžovateli nebo jeho právnímu zástupci s ohledem na nedostatek veřejného vyhlášení (mutatis mutandis, Koendjbiharie proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 25. 10. 1990, série A č. 185-B, § 28 či Vejmola proti České republice, rozsudek ze dne 25. 10. 2005, stížnost č. 57246/00, § 46).

29. Lhůta přezkumu zákonnosti zbavení osobní svobody dosahující v případě stěžovatele 54 dnů (8 týdnů), resp. 74 dnů (10 týdnů), vycházíme-li z doby, kdy bylo stěžovatelově obhájci usnesení doručeno, a kdy měl tedy možnost se s ním seznámit a zvážit další právní kroky, přesahuje judikaturou ESLP interpretované kritérium urychlenosti dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy ve smyslu vytyčení konkrétní doby, v rámci níž se má urychlený přezkum realizovat. Lze zmínit např. rozsudek Karlin proti Slovensku ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 41238/05, § 102-103, v němž za urychlené nebylo považováno řízení trvající 41 dní. Lhůta, která uplynula v případě přezkumu ve věci stěžovatele, činí 8, resp. 10 týdnů, což výrazně převyšuje délku řízení ve zmiňovaném slovenském případě. Zároveň je nutno zdůraznit, že v případě judikatury ESLP nejde v případě Karlin proti Slovensku o judikaturní exces, nýbrž o rozhodnutí, které se v otázce výkladu kritéria urychlenosti opírá o ustálenou judikaturu tohoto soudu, jak je ostatně i zdůrazněno v § 103 tohoto rozhodnutí (viz nález ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1447/17).

30. Argumentace krajského soudu obsažená v jeho vyjádření, že zmíněnou dobu 54, resp. 74 dnů, je nutno rozdělit na dvě části, tj. na dobu předložení opravného prostředku stížnostnímu soudu a na dobu navazující, kdy lze tedy, dle názoru krajského soudu, posoudit toliko jeho činnost ode dne 18. 3. 2026 do vydání rozhodnutí, neboť právě 18. 3. 2026 byl krajskému soudu předložen spis spolu s opravným prostředkem, nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Soudy jsou povinny organizovat svou činnost a zajistit vnitřní mechanismy tak, aby byly schopny rozhodovat v přiměřené lhůtě, což je jejich povinností plynoucí již ze samotného znění čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Krajský soud tedy nemůže přenášet svou odpovědnost za spěšný průběh přezkumného řízení ve vazebních věcech v konečném důsledku na stěžovatele, do jehož základních práv je nepřiměřenou délkou stížnostního řízení zasaženo. Svým liknavým postupem krajský soud zasáhl do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

31. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud zcela rezignoval na zákonný požadavek ukládající soudu zvážit, zda vazbu nelze nahradit mírnějším opatřením. Krajský soud totiž v odůvodnění svého usnesení uvedl, že vzhledem k důvodům vazby koluzní nebude přezkoumávat možnost nahrazení vazby některým z mírnějších opatření. Tento postup však měl, jak správně namítá stěžovatel, uplatnit alespoň ve vztahu k důvodům vazby předstižné.

32. Ustanovení § 67 trestního řádu stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, a) že uprchne (...), b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné (...) nebo c) že bude opakovat trestnou činnost, (...) a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

33. Z dikce citovaného ustanovení se tedy podává, že soud rozhodující o vazbě má povinnost zvážit, zda nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Krajský soud však zcela rezignoval na tuto svou zákonnou povinnost zvážit, zda vazbu nelze nahradit mírnějším opatřením (viz bod 12. napadeného usnesení), a to s odkazem na ustanovení § 73 odst. 1 věta první trestního řádu, který stanoví, že je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu (...). Krajský soud tedy vycházel ze závěru, že je-li stěžovatel vazebně stíhán pro existenci důvodů podle § 67 písm. b) a písm. c) trestního řádu, není nutno se vzhledem k existenci vazby koluzní samostatně zabývat možností nahradit vazbu mírnějším opatřením ve vztahu k vazbě předstižné. Ústavní soud však považuje uvedené východisko za chybné.

34. Ze zákonného textu ustanovení § 67 trestního řádu ve spojení s § 73c písm. c) trestního řádu explicitně vyplývá, že jednou z podmínek zákonnosti vazebního rozhodnutí je požadavek, aby se soud rozhodující o vazbě (včetně stížnostního řízení) v odůvodnění svého rozhodnutí explicitně zabýval i tím, zda v době rozhodování nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření. Soud je tudíž povinen se uvedenými kritérii zabývat bez toho, že by obviněný měl povinnost tuto konkrétní námitku vznést v průběhu vazebního zasedání či ve stížnostním řízení. Je-li napadeno vazební rozhodnutí, v němž zcela absentují úvahy o nahrazení vazby některým z alternativních opatření nebo tyto úvahy jsou nedostatečné, Ústavní soud přistoupí ke kasaci takového rozhodnutí (viz např. nález ze dne 18. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 3356/24).

35. Z ustanovení § 73 odst. 1 trestního řádu zároveň explicitně vyplývá, že orgán rozhodující o vazbě může vazbu nahradit některým z alternativních opatření toliko tehdy, je-li dán důvod vazby útěkové nebo předstižné. A contrario lze tedy dovodit, že v případě vazby koluzní tato náhrada není možná. Na uvedené ustanovení trestního řádu se ostatně odvolával i krajský soud v napadeném usnesení.

36. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že soudy nejsou z důvodu zákonných požadavků zakotvených v trestním řádu oprávněny úmyslně pominout požadavek zákonného odůvodnění vazebního usnesení v případě, že dojde ke kumulaci vazebních důvodů a důvod vazby koluzní nestojí osamoceně. V praxi velmi často dochází k situaci, kdy důvod vazby koluzní odpadne dříve než za 3 měsíce, jelikož dojde k výslechu svědků a spoluobviněných, a státní zástupce o odpadnutí důvodu vazby rozhodne samostatným usnesením. V takovém případě, je-li dána kumulace vazebních důvodů, obviněný zůstává nadále vazbě, neboť je dán ještě důvod vazby předstižné či útěkové (anebo jsou dány oba tyto důvody). Nicméně rozhodnutí o vazbě, v němž chybí úvaha o možnosti nahradit vazbu předstižnou či útěkovou některým z alternativních opatření, je nezákonné, což se navenek projeví právě odpadnutím důvodu vazby koluzní. Čl. 8 odst. 2 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a proto porušení ustanovení § 67 trestního řádu zakládá porušení čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny.

37. Krajský soud proto měl při posouzení důvodu vazby předstižné samostatně zvážit, zda je možno ji nahradit některým z opatření nahrazujících vazbu. Neučinil-li tak, vystavil stěžovatele riziku, že se po odpadnutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu ocitne ve vazbě bez zákonného podkladu. Státní zástupce vydal usnesení č. j. 4 ZT 12/2026-166 o tom, že u stěžovatele odpadl důvod vazby koluzní, jelikož byly vyslechnuty všechny požadované osoby, dne 12. 5. 2026. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením okresního soudu ze dne 21. 2. 2026. Podle § 72 odst. 1 trestního řádu je soudce v přípravném řízení povinen nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby na návrh státního zástupce rozhodnout o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo se z vazby propouští. Právní moc napadeného usnesení krajského soudu nastala dne 15. 4. 2026. Dne 14. 7. 2026 rozhodl okresní soud usnesením, č. j. 0 Nt 1506/2026-73, o prodloužení vazby stěžovatele z důvodu trvání vazebního důvodu vazby předstižné, kde poprvé posoudil možnost nahrazení vazby předstižné mírnějšími opatřeními. Krajský soud o stížnosti stěžovatele rozhodl usnesením dne 15. 9. 2026, č. j. 47 To 398/2026-95, kdy rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě a o tom, že nepřijímá alternativní opatření nahrazující vazbu. Stěžovatel se tak ode dne 12. 5. 2026 do dne 14. 7. 2026, kdy okresní soud (nepravomocně) rozhodl o prodloužení vazby stěžovatele, nacházel ve vazbě předstižné, aniž by však bylo posouzeno, zda lze vazbu nahradit mírnějšími opatřeními, tj. nacházel se ve vazbě bez zákonného podkladu, čímž došlo k porušení čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny.

38. Další námitky stěžovatele považuje Ústavní soud za nedůvodné.

39. Stěžovatel uvádí, že napadené usnesení se nevypořádává s jeho závažným zdravotním stavem. Stěžovatel se léčí s rakovinou jazyka a jediným řešením jeho situace je nyní odstranění jazyka. Samotná operace i následná léčba vyžadují vysoce specializovanou péči. Krajský soud si za takové situace měl opatřit podklady, zda je stěžovatel vůbec schopen výkonu vazby a zda lze v podmínkách vazby zajistit adekvátní léčbu, což však neučinil.

40. Ústavní soud k tomuto uvádí, že stěžovatel především tuto námitku ve stížnostním řízení nevznesl, když vůbec stížnost nepodal a ve svém vyjádření ke stížnosti státního zástupce tuto námitku nezmínil. Stěžovatel toliko ve vazebním zasedání uvedl, že má rakovinu kořene jazyka, nicméně nenamítal, že by kvůli svému onemocnění nemohl být vzat do vazby. Předně onemocnění obviněného není překážkou vzetí do vazby. Podle § 18 odst. 3 zákona o výkonu vazby má obviněný právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem, jímž je zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu vazby. Jestliže zdravotní stav obviněného vyžaduje zdravotní péči, kterou mu není možno zajistit ve věznici, poskytne se mu ve zdravotnickém zařízení mimo věznici. Ostrahu obviněného v takovém případě zajišťuje nejbližší věznice (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 738 a 739). Vzhledem k uvedenému tedy krajský soud neměl povinnost ex offo tuto skutečnost sám zjišťovat a dále zkoumat. Stěžovatel zároveň uvádí, že již podal novou žádost o propuštění z vazby, kde tuto námitku explicitně vznáší. Soud tedy bude povinen tuto námitku vypořádat.

41. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění důvodů vazby, jakož i obecně námitek obhajoby. S těmito námitkami se však Ústavní soud neztotožňuje. Krajský soud se dostatečně vypořádal s existencí vazebních důvodů. K vazbě koluzní uvedl, že doposud nebyly vyslechnuty všechny požadované osoby, kdy bylo zjištěno, že stěžovatel je zná, má na ně kontakty, a tudíž by na ně mohl působit. Stěžovatel namítá, že některé z těchto osob již byly v době rozhodování krajského soudu vyslechnuty, což je jistě pochybení, kterého se měl krajský soud vyvarovat, avšak je zřejmé, že nebyly vyslechnuty všechny osoby, tudíž důvod vazby koluzní lze považovat za odůvodněný. Stran existence důvodu vazby předstižné jde taktéž o odůvodnění dostatečné. Krajský soud uvedl, že stěžovatel je bez stabilních příjmů z výdělečné činnosti, má dluhy ve výši přibližně 200 000 Kč, trestné činnosti se dopouštěl systematicky více než rok a podrobně zná způsob páchání předmětných úvěrových podvodů. Nadto mu v dalším páchání nebránila ani skutečnost, že trestná činnost byla prověřována od poloviny roku 2024. Namítá-li dále stěžovatel, že se krajský soud nevypořádal s námitkami obhajoby, je třeba zdůraznit, že stěžovatel nenapadl usnesení okresního soudu stížnosti a podal toliko vyjádření ke stížnosti státního zástupce. V tomto vyjádření vznesl své námitky, které však krajský soud v napadeném usnesení vypořádal. Nelze tedy konstatovat, že by krajský soud ignoroval námitky obhajoby. Ústavní soud tedy ve vztahu k těmto námitkám uzavírá, že nejsou důvodné, krajský soud v této části řádně, logicky a přezkoumatelným způsobem nyní napadené usnesení odůvodnil.

42. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1911/26-1)