# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1891/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1891/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.1891.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 2. 7. 2014
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
- Klíčová slova: žaloba/pro zmatečnost, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 229 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým mělo dojít k porušení jejích základních práv garantovaných ustanoveními čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších právních předpisů. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

V poněkud nepřehledně strukturované ústavní stížnosti stěžovatelka mj. - patrně právní zástupce stěžovatelky - uvádí: " ... jsem byl opakovaně upozorněn na uložení pořádkové pokuty, čímž mi bylo zabraňováno řádně zastupovat účastníka a účastnit se řízení, k tomu uvádím, že jsem neskákal soudu do řeči, pouze jsem se hlásil o slovo a dále jsem mlčel, a to buď jedním slovem nebo povstáním, ani jedno nebylo soudem akceptováno, a to přestože by měli být účastníci soudem slyšeni, zvláště, když je třeba vyvrátit nepravdivou výpověď druhého účastníka."

Ústavní soud má za to, že citovaná námitka artikulovaná v projednávané ústavní stížnosti představuje tzv. zmatečnostní námitku ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1817); z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti směřovala proti napadenému rozhodnutí žalobu pro zmatečnost, natož aby bylo v takovém řízení (pravomocně) rozhodnuto.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost se tak vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Na nutnosti hodnotit projednávanou ústavní stížnost - obsahující tzv. zmatečnostní námitku - nic nemění ani okolnost, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila rovněž jiné - žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné - námitky (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12, sp. zn. III. ÚS 3368/13 či sp. zn. III. ÚS 1325/14).

Současně je namístě třeba zdůraznit, že za situace, kdy je ústavní stížnost odmítána v otevřené lhůtě pro podání žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 občanského soudního řádu nemůže odmítnutí ústavní stížnosti představovat denegatio iustitiae, ani vytvářet jakoukoliv překážku případného budoucího postupu stěžovatelky u Ústavního soudu.

Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; z podstaty věci tak musel rovněž odmítnout stěžovatelčin návrh na odkal vykonatelnosti napadeného rozsudku.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1891/14-1)