# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 189/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 189/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.189.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 14. 3. 2013
- Klíčová slova: odvolání, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 201

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem ze dne 15. 1. 2013 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal vůči České republice. - Ministerstvu spravedlnosti částky 3 010 047 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 23 Cm 355/98.

Stěžovatel uvádí, že odvolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2012 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.11.2012 č.j. 27 C 26/2011-88 odmítnuto z důvodu zmeškání odvolací lhůty. (Od doručení tohoto usnesení patrně odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.)

Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

V dané věci je zřejmé, že stěžovatel proti ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal odvolání, které však bylo odmítnuto pro opožděnost.

Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto soudu však mohl dosáhnout v odvolacím řízení, pokud by proti napadenému rozsudku Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2012 podal řádně a ve lhůtě odvolání. Za situace, kdy tento zákonný prostředek, který měl stěžovatel na ochranu svých práv k dispozici a byl o něm poučen, řádně nevyužil, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 7. 11. 2012 o odmítnutí odvolání pro opožděnost bylo přípustné odvolání k Městskému soudu v Praze, o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Stěžovatel neuvádí, zda této možnosti a s jakým výsledkem využil. Ve vztahu k posouzení stěžovatelem uplatněného návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně jako nepřípustného však není tato okolnost významná.

Vzhledem ke shora uvedenému, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-189/13-1)