# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1885/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1885/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1885.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem; hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, rodina, rodiče, péče o dítě, výživné/pro dítě, dítě
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1; 292/2013 Sb., § 23; 89/2012 Sb., § 913 odst.1, § 913 odst.2, § 915 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Spor před obecnými soudy se týkal úpravy poměrů a úpravy styku ve vztahu k nezletilým vedlejším účastníkům. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že se svěřují do péče rodičů a stanovil, v jakém rozsahu, resp. v jakých obdobích budou nezletilí vedlejší účastníci v péči otce. Vedle toho rozhodl, že stěžovatelka (matka) je povinna předat vedlejšímu účastníku (otci) průkazy totožnosti dětí vydané Francouzskou republikou a odblokovat telefonní číslo otce na mobilu nezletilého.

3. Dalšími napadenými výroky odvolací soud rozhodl o výši výživného placeného otcem. Odvolací soud zároveň konstatoval, že v předchozím období nevznikl žádný nedoplatek na výživném, což stěžovatelka tvrdila. Pokud jde o samotnou výši, došlo oproti minulému období ke snížení výživného placeného otcem, a to celkem ve vztahu k oběma dětem ode dne 1. 9. 2024 do 31. 8. 2025 na částku 7 000 Kč a s účinností od 1. 9. 2025 částku 17 000 Kč měsíčně. Odvolací soud přihlédl při snížení výživného k tomu, že otec přenechal matce a dětem k užívání byt ve vlastnictví otce. Jedná se o byt ve velmi dobré lokalitě X o rozloze 90 m2 s balkonem a garáží, přičemž se dobrovolně zavázal tento byt ponechat k užívání dětem až do osmnáctých narozenin nezletilé A., tedy do XX. XX. XXXX. Odvolací soud konstatoval, že se jedná o významnou hodnotu, kterou otec poskytl výlučně dětem, nikoliv za účelem zajištění potřeby matky. V případě, že by neměla rodina bydlení zajištěno, bylo by na matce zajistit byt, platit nájemné a tím by se zvýšily též náklady dětí. Odvolací soud proto dospěl k závěru odlišnému od závěru soudu prvního stupně a toto plnění je třeba považoval za (naturální) plnění vyživovací povinnosti otce, nikoli pouhý faktor, který je třeba posuzovat v rámci poměrů matky. Dalším faktorem, který odvolací soud při stanovení výživného zohlednil, bylo to, že otec založil oběma dětem spořící účty ve Francii. Na nich byla v době rozhodování odvolacího soudu částka v eurech odpovídající částce cca 1 500 000 Kč. Otec tak dle odvolacího soudu vytvořil tímto postupem zcela dobrovolně a ve snaze zajistit oba nezletilé pro budoucnost nezletilým značné úspory výrazně přesahující běžné úspory dětí.

4. Konečně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces a nezávislého soudce zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").

6. Stěžovatelka ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě polemizuje s úvahami, jimiž se odvolací soud řídil při stanovení výše výživného. Obecně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž soudy musí pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Soud je tedy povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat.

7. V tomto kontextu jednak namítá, že odvolací soud zásadním způsobem pochybil, když při určování výše vyživovací povinnosti otce zohlednil naturální plnění ve formě bydlení. Odvolací soud dospěl ke zcela mylnému závěru, že se jedná o hodnotu, kterou otec poskytl výlučně dětem, takový závěr nemá vůbec podklad v provedeném dokazování a nezakládá se na pravdě. Dohody o zřízení služebnosti bytu a o vypořádání a o zřízení předkupního práva byly uzavírány z důvodu ukončení společné domácnosti rodičů s tím, že matka a otec měli jakožto bývalí partneři zájem na vypořádání společných věcí a práv souvisejících se společným bydlením, která vznikla za dobu jejich společného soužití, což je uvedeno i v úvodním ujednání dohody o vypořádání. Závěr, že se jedná o hodnotu poskytnutou dětem, je dle stěžovatelky v přímém rozporu s provedeným dokazováním.

8. Z úvah odvolacího soudu dle stěžovatelky navíc není zřejmé, jak se ve stanovaných částkách promítá nadstandardní životní úroveň otce, který disponuje milionovými úsporami. Pokud otec v minulosti založil dětem spořící účty ve Francii a jednorázově jim tam uložil finanční částku ve výši cca 1 500 000 Kč, potom takový postup otce byl dobrovolný a zcela jistě odpovídal jeho příjmovým a majetkovými poměrům. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dle stěžovatelky neplyne, jak dospěl k závěru, že již není na místě dále vytvářet pro nezletilé úspory.

9. Odvolací soud dále při stanovení výživného přihlédl mimo jiné k nákladům otce na letenky a pobyt ve formě ubytování při výkonu péče o nezletilé děti. K tomu matka uvádí, že otec žil na území České republiky více než deset let s tím, že oba nezletilí se narodili v České republice, mají zde svůj domov, školu, školku, lékaře, přátele i širší sociální vazby. Pokud se tedy po ukončení společné domácnosti otec dobrovolně rozhodl odstěhovat do Švýcarska za svou partnerkou, nelze při určování výživného klást v konečném důsledku k tíži dětí, že otec bude muset hradit letenky a související náklady. Nejedná se zde o situaci, kdy by od počátku rodinného života rodiče žili ve dvou různých státech a náklady na cestování by tak byly objektivně nevyhnutelné.

10. Matka se zároveň v rámci řízení před soudem prvého i druhého výslovně domáhala, aby soud ve výroku rozsudku určil, že je oprávněna s nezletilými dětmi cestovat bez souhlasu otce. Jak soud prvého stupně, tak soud druhého stupně, však ve svých rozsudcích o tomto návrhu vůbec nerozhodly. Za zcela nepřezkoumatelný pak považuje matka závěr odvolacího soudu, podle něhož existovala důvodná obava, že by matka mohla bránit otci ve vycestování s nezletilými dětmi, zatímco u otce taková obava neexistuje. Odvolací soud pro tento závěr neprovedl žádné dokazování a neuvedl jedinou konkrétní skutečnost, která by takový závěr odůvodňovala.

11. Stěžovatelka konečně v doplnění ústavní stížnosti brojila proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Navrhovala, aby jí soud přiznal náhradu nákladů řízení zejména z důvodu obstrukčního chování otce. Městský soud v Praze nicméně výrokem IX. rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal ani jednomu z účastníků, neboť neshledal okolnosti odůvodňující jiný postup. Podle stěžovatelky odůvodnění tohoto rozhodnutí (prakticky absentující) porušuje její právo na spravedlivý proces.

12. S ústavní stížností pak stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených výroků napadených rozhodnutí, zejm. co do snížení vyživovací povinnosti otce rozsudkem odvolacího soudu.

III.
Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti

13. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud z převážné části příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Částečnou nepříslušnost je Ústavní soud nucen konstatovat ve vztahu k napadeným výrokům soudu prvního stupně - tyto výroky totiž byly odvolacím soudem změněny (resp. v případě náhradově nákladového výroku rozhodl odvolací soud napadeným výrokem IX. o náhradě nákladů před soudy obou stupňů), a proto tyto - již neexistující - výroky Ústavní soud již přezkoumat nemůže. Věcně se však příslušnými námitkami stěžovatelky zabýval ve vztahu k měnícím výrokům odvolacího soudu, a podstata ústavní stížnosti tak zůstala nedotčena.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Specificky k ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.

16. Zaprvé, pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti stanovení výše výživného (jež tvoří převážnou část ústavní stížnosti), uvádí Ústavní soud následující. Navzdory obsáhlosti ústavní stížnosti jsou stěžovatelčiny námitky ve své podstatě polemikou s procesem zjišťování skutkového stavu, potažmo pak s tím, jaké právní závěry odvolací soud ze zjištěného skutkového stavu dovodil. Tak je třeba vnímat mj. námitky, že odvolací soud mylně vyhodnotil uzavřené dohody a právo užívání bytu, že položil přílišný důraz na zřízení spořících účtů otcem či že - dle stěžovatelky v rozporu se skutečností - považoval otce za řádného, pečujícího a účastného rodiče.

17. Jak již bylo shora zdůrazněno, není úkolem Ústavního soudu závěry odvolacího soudu jednotlivě přezkoumávat z hlediska jejich správnosti či zákonnosti. Klíčové je naopak posouzení, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé a zda se odvolací soud při zjišťování skutkového stavu či vyvozování právních závěrů nedopustil protiústavního excesu. Ústavní soud dospěl k závěru, že taková situace nenastala a závěry odvolacího soudu jsou rozumné a řádně odůvodněné. Odvolací soud se při stanovení výše výživného explicitně zabýval existencí odůvodněných potřeb dětí s přihlédnutím k jejich věku a k míře, v níž otec o děti pečoval v minulosti. Povaha řízení o úpravě poměrů a úpravě styku ovšem předpokládá, že s měnící se situací, resp. s měnícími se potřebami dětí může a pravděpodobně bude docházet i ke změně výše výživného.

18. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou navíc zřetelně patrné (byť stručné) úvahy vztahující se k otázce plnění výživného naturální formou (poskytnutí bytu) a rozsahu spoření pro děti. Odvolací soud dospěl k závěru, že bydlení bylo hodnotou poskytnutou dětem z toho důvodu, že jeho užívání dětmi (a spolu s nimi ovšem matkou) je sjednáno do 2. 7. 2039, tedy přesně do dne osmnáctých narozenin mladšího z dětí. Taková úvaha nepředstavuje exces, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu.

19. Obdobně je z ústavních hledisek udržitelná i úvaha, že za situace, kdy otec založil oběma dětem spořící účty, na nichž je částka cca. 1 500 000 Kč, není již třeba, aby zasílal na účet zřízený matkou ve prospěch dětí dohromady 19 000 Kč měsíčně k tvorbě úspor (jak stanovil soud prvního stupně).

20. Aniž by tak Ústavní soud hodnotil správnost úvah, jež odvolací soud vedly ke stanovení výše výživného, konstatuje Ústavní soud, že napadené výroky jeho rozsudku jsou v tomto ohledu ústavně konformní.

21. Zadruhé se Ústavní soud zabýval námitkou, podle níž obecné soudy bez odpovídajícího odůvodnění nerozhodly o návrhu stěžovatelky vydání výroku, že je s dětmi oprávněna cestovat bez souhlasu otce. Ústavní soud připomíná, že kontext, v němž odvolací soud rozhodoval o oprávnění, resp. možnosti rodičů s dětmi cestovat, byl následující. Otec v řízení před obecnými soudy navrhl, aby stěžovatelce bylo uloženo vydat mu francouzské průkazy totožnosti dětí, které drží a odmítá mu je vydat, přestože otec tyto doklady k cestování nezbytně potřebuje. Matka přitom má průkazy totožnosti dětí vydané Slovenskou republikou. Odvolací soud pak výrokem stěžovatelce uložil, aby tyto doklady otci vydala. Stěžovatelka naopak požadovala jakýsi preventivní souhlas s tím, aby s dětmi mohla vycestovat např. na Slovensko - cestovní doklady však k dispozici měla.

22. Závěr odvolacího soudu, že k vydání takového výroku nebyly dány důvody, považuje v takové situaci Ústavní soud za zcela logický a řádně odůvodněný. Odvolací soud konstatoval, že neexistuje žádná právní ani faktická překážka (např. že by otec v takovém cestování matce bránil či by avizoval, že bránit bude), kterou by bylo nutno takovým výrokem překonat. Pozice otce v tomto ohledu byla zcela jiná - "druhou" sadu dokladů k cestování s dětmi objektivně potřebuje. Tím, že soud uložil stěžovatelce, aby otci doklady vydala, došlo v tomto ohledu toliko k narovnání situace mezi rodiči.

23. Zatřetí, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení odkazuje Ústavní soud na své stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. V tomto stanovisku Ústavní soud uvedl (bod 34.), že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." Tuto linii judikatury pak Ústavní soud rozvedl a doplnil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2552/24 ze dne 8. 4. 2025 (zejm. body 27. a násl.).

24. Bylo proto nyní především na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, v čem tkví zcela mimořádné okolnosti, které by jejímu případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů. Takové argumenty však stěžovatelka nepředložila a toliko polemizovala s řešením, které odvolací soud přijal. To platí tím spíše, že v této věci jedná o řízení nesporné a že dle ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s"), v platném znění, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li možné řízení zahájit i bez návrhu. Stěžovatelka sice tvrdí, že i v tomto případě je soud povinen odůvodnit, proč neshledal okolnosti odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení některému z rodičů, a navíc na podporu svého tvrzení cituje judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelkou citovaná judikatura (vydaná tak jako tak před citovaným stanoviskem Ústavního soudu) se však týká zcela jiné otázky (aplikace § 150 o.s.ř.), resp. rozhodování o nákladech řízení v řízení sporném, a proto z ní neplyne, že by v řízení spadajícím pod ustanovení § 23 z.ř.s. nepostačovalo při rozhodnutí o nákladech řízení odkázat na znění tohoto zákonného ustanovení. Je zřejmé a logické, že nároky na odůvodnění výjimečného postupu odchylujícího se od základního zákonného pravidla (rozhodnutí podle § 150 o.s.ř.) jsou vyšší než nároky na odůvodnění postupu zákonem předvídaného. V takovém případě ani pouhý odkaz na zákonné ustanovení zpravidla porušením práva na spravedlivý proces nebude.

25. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

26. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených výroků obou rozsudků Ústavní soud zvláště nerozhodoval, neboť věc rozhodl urychleně.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1885/26-1)