# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1882/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1882/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1882.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 6. 2012 - Datum zveřejnění: 29. 6. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci - Klíčová slova: pokuta, smlouva - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 513/1991 Sb., § 587; 99/1963 Sb., § 202 odst.2 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že soud I. stupně rozhodl o jeho povinnosti zaplatit žalobci částku 13 162,04 Kč s příslušenstvím, když podle jeho přesvědčení šlo o žalobu na zaplacení pokuty, která nebyla platně sjednána, a poukázal na závěry soudu ve věci týchž účastníků, vyslovené Obvodním soudem pro Prahu 9 v rozsudku č. j. 52 EC 3/2010-73 a Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2012 č. j. 69 Co 305/2011-91. Soud I. stupně uvedeným rozhodnutím ze dne 20. 4. 2011 zamítl žalobu, ve které žalobce (Kariéra spol. s r. o., IČ 62583531) požadoval zaplacení částky 83 096,70 Kč, a to se shodným odůvodněním, tj. s tvrzením, že on jako žalovaný nehradil včas za poskytnuté služby, a proto je povinen uhradit sankční plnění ve výši rovnající se dříve poskytnuté slevě. Soud II. stupně pak odvolání proti zamítavému výroku těch částek, jež nepřevyšovaly 10 000,- Kč (uplatněné u soudu I. stupně součtem), odmítl pro nepřípustnost, ohledně zbývajících nároků (na úhradu částky 13 305,70 Kč, 12 480,- Kč a 14 040,- Kč) rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na stanovisko obou soudů vyjádřené v odůvodněních jejich rozhodnutí považuje stížností napadené rozsudky za stojící v rozporu s vyslovenými právními názory, stejně tak v rozporu s § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost odvolání - v předmětném řízení byl požadován nárok na úhradu dvou částek po 6 027,75 Kč, přesto o odvolání soud II. stupně rozhodoval. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Obvodní soud pro Prahu 9 na základě provedených důkazů důvodně nárok uplatněný žalobcem (jako nárok na úhradu ceny provedené služby) shledal opodstatněným, opírajícím se o dohodu účastníků týkající se podmínek pro poskytnutí slevy z ceny za objednané plnění, o jednání žalovaného (nyní stěžovatele) při úhradách předmětných faktur č. 0620001829 ze dne 3. 8. 2006 a č. 0620001766 ze dne 27. 7. 2006 a své rozhodnutí, kterým podané žalobě vyhověl, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně přezkoumal a s poukazem na provedené důkazy přisvědčil jeho skutkovým i právním závěrům o existenci nepojmenované smlouvy uzavřené mezi účastníky o podmínkách poskytnutí slevy z ceny za plnění (která nebyla posuzována jako ujednání o smluvní pokutě) a o opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud s poukazem na skutková zjištění, na obsah § 340 odst. 1, § 584 až § 587 odst. 2 obchodního zákoníku vyčerpávajícím způsobem vyložil důvody, pro které považuje rozsudek soudu I. stupně za věcně správný. Nutno dodat, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na rozdílnou praxi odvolacího soudu při přezkumu řízení o nároku nepřesahujícím 10 000,- Kč, pak řízení, jež v předmětné věci (ohledně částky dvakrát 6 027,75 Kč s přísl.) proběhlo na základě jeho odvolání, nemohlo zasáhnout do práv, zmíněných stěžovatelem v ústavní stížnosti. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1882/12-1)