# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1832/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1832/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.1832.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 8. 2007
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2007
- Klíčová slova: poplatek/osvobození, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 182/1993 Sb., § 75 odst.2 písm.a; 99/1963 Sb., § 138

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením ze dne 13. března 2007, č. j. 11 C 47/2006-51, Okresní soud ve Znojmě zastavil řízení o nárocích žalobce (stěžovatele) z neplatného rozvázání pracovního poměru pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení.

Usnesením ze dne 11. dubna 2007, č. j. 11 C 796/2005-124, Okresní soud ve Znojmě zastavil řízení o 7.860.000 Kč rovněž pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení.

V obou případech bylo žalobci přiznáno osvobození od soudního poplatku ze tří čtvrtin, avšak žalobce soudní poplatek nezaplatil, a proto Okresní soud ve Znojmě řízení zastavil.

Žalobce v ústavní stížnosti, kterou opřel o § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel poměrně podrobně polemizuje s rozhodnutími Okresního soudu ve Znojmě, zejména pak s tím, jak Okresní soud ve Znojmě provedl hodnocení jeho majetkových poměrů. Vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek stanovených v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. v ustanovení § 75 odst. 2 zákona výjimky z této zásady).

Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti usnesením soudu prvního stupně, jimiž byla dvě rozdílná řízení, jichž se ústavní stížnost týká, zastavena pro nezaplacení soudního poplatku. V obou případech byl proti těmto usnesením přípustný řádný opravný prostředek, což bylo ostatně uvedeno v poučení k těmto rozhodnutím. Stěžovatel tak měl možnost obrátit se na Krajský soud v Brně s odvoláním. Protože tak neučinil, nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.

Stěžovatel sice opírá přípustnost své ústavní stížnosti o znění § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tedy že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, avšak v odůvodnění nikterak nespecifikuje, v čem tento přesah vlastních zájmů spatřuje. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Je zřejmé, že každou takovou výjimku je nutno interpretovat restriktivním a nikoliv extenzivním způsobem. V otázce, zda jsou naplněny předpoklady § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze poukázat na to, že daná věc se týká sporu mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Předmět ústavní stížnosti se proto týká toliko vlastních zájmů stěžovatele a ústavní stížnost je svým významem podstatně nepřesahuje. Není proto dán důvod, aby Ústavní soud postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a aby ústavní stížnost neodmítl.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1832/07-1)