# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1824/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1824/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:2.US.1824.24.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 2. 4. 2025
- Datum zveřejnění: 25. 4. 2025
- Předmět řízení: Odměna zmocněnce poškozené a doručování stížnosti proti rozhodnutí o přiznání odměny
- Klíčová slova: odměna, zmocnění, poškozený, advokát/odměna, advokátní tarif, adhezní řízení, doručování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3; 141/1961 Sb., § 151, § 154 odst.1, § 155 odst.5, § 146 odst.2 písm.d; 177/1996 Sb., § 10 odst.5, § 12a, § 9 odst.4 písm.a

## Právní věta

I. Rozhoduje-li soud o stížnosti odsouzeného proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zmocněnkyně poškozené, musí dát zmocněnkyni možnost vyjádřit se k odůvodnění stížnosti, nerozhodne-li se ji zcela zamítnout nebo odmítnout.

II. Pokud rozhodne stížnostní soud bez toho, aniž by se zmocněnkyně mohla ke stížnosti vyjádřit, a zároveň významně sníží výši její odměny, vydá pro ni překvapivé rozhodnutí. Tím poruší její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rovnost účastníků soudního řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

## Abstrakt

Analytická právní věta

Pokud soud rozhoduje o stížnosti odsouzeného proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zmocněnkyně poškozené, musí dát zmocněnkyni možnost vyjádřit se k odůvodnění stížnosti, nerozhodne-li se ji zcela zamítnout nebo odmítnout.

Pokud stížnostní soud rozhodne, aniž by se zmocněnkyně mohla ke stížnosti vyjádřit, a zároveň významně sníží výši její odměny, porušuje její základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i její právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 4. 2025 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024 pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Okresní soud usnesením uložil vedlejšímu účastníkovi podle § 151 trestního řádu povinnost nahradit poškozené v postavení zvlášť zranitelné oběti, kterou jako zmocněnkyně zastupovala stěžovatelka, náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy ve výši 72 600 Kč. Okresní soud stanovil odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 9 540 Kč podle § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 advokátního tarifu. Krajský soud na základě stížnosti vedlejšího účastníka rozhodnutí okresního soudu zrušil a odměnu stěžovatelky stanovil ve výši 25 820,19 Kč. Krajský soud nesouhlasil s tím, že okresní soud přiznal náklady poškozené k tíži vedlejšího účastníka. Uvedl, že odměnu měl přiznat přímo stěžovatelce, kterou by stát mohl po vedlejším účastníkovi následně vymáhat. Zároveň vytkl, že okresní soud nezhodnotil účelnost nákladů ani přiměřenost sazby. Ačkoliv krajský soud potvrdil šest úkonů, stanovil sazbu 3 100 Kč za úkon s odkazem na tarifní hodnotu věci ve výši 50 000 Kč, neboť zastupování poškozené je podle něj méně náročné než obhajoba obžalovaného.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že po zrušení § 12a advokátního tarifu začaly soudy rozdílně posuzovat odměny zmocněnců bez opory v právních předpisech - některé senáty rozlišují mezi úkony směřujícími přímo k uplatnění nároku a úkony obecné povahy. Poukázala na nejednotnou rozhodovací praxi a uvedla, že krajský soud nesprávně odkázal na usnesení Ústavního soudu, které se posuzovanou otázkou vůbec nezabývalo. Naopak odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 297/22, který podporuje řešení náhrady újmy už v adhezním řízení, zvlášť u zranitelných obětí. Odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1723/23 namítala, že jí nebyla doručena stížnost vedlejšího účastníka a nemohla se k ní vyjádřit.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se zaměřil na stěžovatelčinu námitku, že jí nebyla doručena stížnost vedlejšího účastníka proti usnesení okresního soudu. Posuzoval nejprve splnění procesních předpokladů řádného procesu a jejich dopad na ústavní konformitu napadeného rozhodnutí krajského soudu, který - na rozdíl od okresního soudu - stanovil odměnu přímo stěžovatelce. Nedal jí však možnost seznámit se s obsahem stížnosti podané vedlejším účastníkem a reagovat na námitky v ní obsažené. Přitom § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu stanoví, že po uplynutí lhůty k podání stížnosti předloží předseda senátu okresního soudu věc k rozhodnutí nadřízenému krajskému soudu. Zároveň doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena. Je zjevné, že v posuzovaném případě o potřebnosti doručení nemůže být pochyb, neboť stížnost vedlejšího účastníka vedla k přijetí napadeného rozhodnutí, kterým soud odměnu stěžovatelky významně snížil.

Ústavní soud odkázal na svoji předchozí judikaturu k výkladu § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu. Z ní vyplývá, že soud prvního stupně musí doručit opis stížnosti rozhodnutí potenciálně dotčené osobě, když rozhodnutím stížnostního soudu mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva účastníků řízení a dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné ve stížnosti naznačují, že eventuální vyjádření dalšího účastníka k podané stížnosti může ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Obdobnými situacemi se Ústavní soud zabýval i ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1723/23 nebo v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/23. V nich zdůraznil, že postup soudů, které rozhodnou, aniž by dalšího účastníka - v uvedených případech poškozeného - seznámily s obsahem stížnosti, vede k vydání překvapivých rozhodnutí a porušení základního práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům i porušení práva na rovnost účastníků.

Tím, že krajský soud rozhodl o stížnosti vedlejšího účastníka, aniž by se k ní mohla stěžovatelka vyjádřit, a zároveň významně snížil výši její odměny, vydal překvapivé rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud se s odkazem na minimalizaci zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů již nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky.

Soudkyní zpravodajkou v dané věci byla Kateřina Ronovská. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základním právem na rovnost účastníků soudního řízení zaručeným čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a základním právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024 se ruší.

## Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 6/2020 ze dne 12. 10. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 To 31/2024 ze dne 20. 2. 2024 byl vedlejší účastník pravomocně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písmena b), d) trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené (jeho manželce) náhradu nemajetkové újmy na zdraví odpovídající ztížení společenského uplatnění ve výši 206 376 Kč a náhradu nemajetkové újmy odpovídající ochraně osobnosti ve výši 100 000 Kč.

3. Usnesením okresního soudu č. j. 2 T 6/2020-952 ze dne 8. 4. 2024 byla s odkazem na § 151 odst. 6 ve spojení s § 151 odst. 2, 3 trestního řádu vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit poškozené, která byla v postavení zvlášť zranitelné oběti a kterou jako zmocněnkyně zastupovala stěžovatelka, náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy ve výši 72 600 Kč. Okresní soud stanovil odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 9 540 Kč odkazem na § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

4. Ke stížnosti vedlejšího účastníka krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a odměnu stěžovatelky stanovil v celkové výši 25 820,19 Kč. Krajský soud nesouhlasil s postupem okresního soudu, který rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody s odkazem na § 151 odst. 6 trestního řádu, a zdůraznil, že povinnost lze přímo odsouzenému stanovit pouze podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud vysvětlil, že odměnu a náhradu hotových výdajů neměl okresní soud stanovit jako povinnost vedlejšího účastníka, nýbrž jako odměnu náležející přímo stěžovatelce, kterou bude moci následně stát podle § 155 odst. 5 trestního řádu požadovat po vedlejším účastníkovi. Krajský soud dále okresnímu soudu vytkl, že nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu a nezvažoval účelnost uplatněných nákladů, ani přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby ve vztahu k přiznané odměně obhájce vedlejšího účastníka a přiznané náhradě nemajetkové újmy. Stejně jako okresní soud i krajský soud stanovil odměnu za šest úkonů právní služby, sazbu za jeden úkon však určil ve výši 3 100 Kč s odkazem na § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu podle tarifní hodnoty 50 000 Kč pro věci, v nichž soud rozhoduje o osobnostních právech s návrhem na náhradu nemajetkové újmy. Konstatoval, že zastupování poškozené v trestním, resp. adhezním řízení je oproti funkci obhájce obžalovaného relativně méně náročné a důkazně se opírá především o činnost orgánů činných v trestním řízení, a že odměna stěžovatelky za jeden úkon právní služby je i tak oproti odměně obhájce za jeden úkon ve výši 2 300 Kč vyšší o 34,7 %.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že právní zastoupení poškozené převzala v roce 2019, kdy se ustálila rozhodovací praxe ohledně výše odměny zmocněnců na maximální částce 5 000 Kč za jeden úkon právní služby a soudy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka konstatuje, že po zrušení § 12a advokátního tarifu (s účinností od 1. 1. 2022) začaly obecné soudy (např. senát 7 To Vrchního soudu v Praze) rozlišovat úkony směřující přímo k účelnému uplatnění adhezního nároku a úkony obecné povahy, což však podle ní nemá žádnou oporu v právním předpise. Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost v rozhodování o nákladech řízení mezi jednotlivými soudy, resp. i mezi jednotlivými senáty Vrchního soudu v Praze.

6. Stěžovatelka rozporuje správnost odkazu krajského soudu na usnesení sp. zn. I. ÚS 198/2023 ze dne 14. 2. 2023 a tvrdí, že Ústavní soud se v něm konformitou výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu ani použitelností závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 v adhezním řízení nezabýval.

7. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023, ve kterém je kladen důraz na rozhodnutí o náhradě újmy již v adhezním řízení, a to zejména v situacích, kdy jsou poškození v postavení zvlášť zranitelných osob. Pokud však soudy budou rozlišovat úkony směrující k bezprostřednímu uplatnění nároku na náhradu škody a budou je oceňovat částkou 3 100 Kč, mohou podle stěžovatelky zmocněnci začít odkazovat poškozené s jejich nároky do civilního řízení, kde odměny zmocněnců budou vyšší, nebo poškozené nebudou ochotni zastupovat vůbec.

8. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1723/23 ze dne 13. 3. 2024 stěžovatelka namítá, že se nedozvěděla o stížnosti, kterou vedlejší účastník proti usnesení okresního soudu podal, a proto se k ní nemohla vyjádřit.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Průběh řízení před Ústavním soudem

10. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že telefonickým dotazem si u okresního soudu ověřil, že stížnost vedlejšího účastníka proti usnesení okresního soudu skutečně nebyla stěžovatelce zaslána.

11. Krajské státní zastupitelství v Praze ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody.

14. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o odměně zmocněnkyně poškozené. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.) jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu.

15. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na stěžovatelčinu námitku, že jí nebyla doručena stížnost vedlejšího účastníka proti usnesení okresního soudu. Ústavní soud tedy nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řádného procesu a jejich dopad na ústavní konformitu napadeného rozhodnutí.

16. Okresní soud rozhodl o odměně stěžovatelky za zastupování poškozené tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 72 600 Kč. Proti tomuto usnesení podal vedlejší účastník stížnost, kterou však okresní soud nedoručil ani poškozené, ani stěžovatelce. Krajský soud následně napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl tak, že stěžovatelce stanovil odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 25 820,19 Kč. Krajský soud okresnímu soudu vytkl, že chybně rozhodoval o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího nároku, a tuto chybu napravil tak, že odměnu stanovil přímo stěžovatelce. Té však nedal možnost seznámit se s obsahem stížnosti podané vedlejším účastníkem a reagovat na námitky v ní obsažené.

17. Ustanovení § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu stanoví, že po uplynutí lhůty k podání stížnosti předloží předseda senátu okresního soudu věc k rozhodnutí nadřízenému krajskému soudu a přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena. Je přitom zjevné, že v posuzovaném případě o potřebnosti doručení nemůže být pochyb, neboť stížnost podaná vedlejším účastníkem vedla k přijetí napadeného rozhodnutí, kterým byla odměna stěžovatelky významně snížena.

18. Ústavní soud se výkladem § 146 odst. 2 písm. d) trestního řádu v minulosti již několikrát zabýval, a to konkrétně v souvislosti s nezasláním opisu stížnosti ustanoveným obhájcům v případě rozhodování o odměně advokáta. V těchto rozhodnutích [nálezy sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69), sp. zn. IV. ÚS 4080/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 130/70 SbNU 207) nebo sp. zn. I. ÚS 4081/12 ze dne 16. 4. 2013 (N 58/69 SbNU 115)] opakovaně dospěl k závěru, že soud prvního stupně je povinen doručit opis stížnosti rozhodnutí potenciálně dotčené osobě, když rozhodnutím stížnostního soudu mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva účastníků řízení a dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné ve stížnosti naznačují, že eventuální vyjádření dalšího účastníka k podané stížnosti může ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Neučiní-li tak, poruší základní právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.

19. Obdobnými situacemi se Ústavní soud zabýval i ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1723/23 nebo v nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/23 ze dne 31. 10. 2023. V nich zdůraznil, že postup soudů, které rozhodnou, aniž by dalšího účastníka (v uvedených případech poškozeného) seznámily s obsahem stížnosti, vede k vydání překvapivých rozhodnutí a k porušení základního práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení základního práva na rovnost účastníků zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny.

20. Tím, že krajský soud rozhodl o stížnosti vedlejšího účastníka, aniž by se k ní mohla stěžovatelka vyjádřit, a zároveň významně snížil výši její odměny, vydal pro stěžovatelku překvapivé rozhodnutí. Krajský soud napadeným rozhodnutím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků soudního řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny. S odkazem na minimalizaci zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů bylo předmětem řízení o ústavní stížnosti pouze posouzení splnění procesních předpokladů řádného procesu vedoucího k vydání napadeného rozhodnutí. Proto se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se jeho obsahu. Těmi se bude zabývat krajský soud ve znovuotevřeném řízení, ve kterém poskytne stěžovatelce procesní prostor k vyjádření. Rozhodne-li se částku stanovenou okresním soudem zkrátit, bude povinen zohlednit stěžovatelčiny argumenty a řádně se s nimi vypořádat.

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1824/24-1)