# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1817/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1817/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:2.US.1817.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 8. 2018
- Datum zveřejnění: 3. 9. 2018
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, dovolání
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 236

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Společnost Pap Trade s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") uzavřela dne 13. 9. 2010 se společností Autodoprava Matoušek s. r. o. smlouvu o skladování papírenského zboží. V prosinci téhož roku proběhla u společnosti Autodoprava Matoušek s. r. o. inventura zboží a tato společnost následně stěžovatelce sdělila, že zajistila náhradní uskladnění zboží u společnosti NOVÁK - papír, s. r. o., s čímž stěžovatelka souhlasila. V prosinci roku 2011 však společnost NOVÁK - papír, s. r. o. popřela, že by zboží od společnosti Autodoprava Matoušek s. r. o. převzala. Stěžovatelka proto vyzvala Autodopravu Matoušek s. r. o. k vydání zboží a následně k tomu vyzvala také společnost NOVÁK - papír, s. r. o., která stěžovatelce sdělila, že žádné její zboží neeviduje.

2. Stěžovatelka se proto obrátila se žalobou na Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a domáhala se rozhodnutí, kterým by byla společnosti NOVÁK - papír, s. r. o. (dále jen "žalovaná") uložena povinnost vydat stěžovatelce 18 819 kg papíru GCI HI-Bulk (ZENITH), 250 gsm, 720 mm x 1020 mm na 41 paletách, eventuálně aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 461 793 Kč.

3. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 61 Cm 25/2012-57 zamítl žalobu stěžovatelky. Uvedl, že změnou místa skladování zboží stěžovatelky nezanikla smlouva uzavřená mezi ní a společností Autodoprava Matoušek s. r. o., neboť nedošlo k vyzvednutí skladovaného zboží, ale pouze k jeho přemístění v rámci trvání smlouvy o skladování, přičemž se žalovanou smlouva o skladování uzavřena nebyla. Krajský soud dále odkázal na § 553 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, který stanoví, že v případě ztráty či poškození skladovaného zboží stíhá odpovědnost za škodu vzniklou na zboží skladovatele. Žalovaná není proto ve věci nároku na vydání zboží z titulu jeho skladování, eventuálně na náhradu škody vzniklé na skladovaném zboží, pasivně legitimována.

4. Stěžovatelka se následně obrátila s odvoláním na Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 4 Cmo 6/2017-80 rozsudek krajského soudu potvrdil. Vrchní soud stejně jako krajský soud uzavřel, že žalovaná se nestala skladovatelem zboží stěžovatelky a není proto pasivně legitimována. Stěžovatelce tak nesvědčí ve vztahu k žalované právo vydat věc z titulu jejího skladování, eventuálně právo na zaplacení 461 793 Kč.

5. Stěžovatelka poté podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 4. 2018 č. j. 31 Cdo 805/2018-110 odmítl pro vady, neboť stěžovatelka nevymezila ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, resp. neformulovala žádnou právní otázku, kterou vrchní soud řešil a na jejímž řešení své rozhodnutí založil. Nejvyšší soud dále dodal, že i pokud by jako právní otázku bylo z obsahu dovolání možno dovodit otázku konkludentního uzavření smlouvy o skladování mezi stěžovatelkou a žalovanou, pak ji stěžovatelka založila na verzi skutkového stavu odlišné od skutkových zjištění a závěrů, z nichž vychází právní posouzení vrchního soudu.

6. Poté podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou napadá rozsudky krajského a vrchního soudu. Uvádí, že soudy porušily její práva, protože neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nevyslechly navržené svědky, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů. Tímto bylo podle stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny.

7. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

8. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a neformulování právní otázky, na jejímž řešení založil své rozhodnutí odvolací soud. Přestože by takový postup mohl vyvolávat ústavněprávní otázky, stěžovatelka takové otázky ve své ústavní stížnosti neformuluje a ani v ní usnesení Nejvyššího soudu nenapadá. V takové situaci platí, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2857/16 ze dne 1. 11. 2016).

9. I kdyby stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadla, závěr o nepřípustnosti jejího návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne již zmíněné, a sice že stěžovatelka tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnila, avšak neučinila tak procesně relevantním (řádným) způsobem. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2219/17 ze dne 14. 8. 2017).

10. S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici a navíc rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy ani nenapadla. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1817/18-1)