# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 181/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 181/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.181.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 5. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: důkaz
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 120, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 31 C 225/94, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 76/98, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 245/2001, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Rozsudkem ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 31 C 225/94, Městský soud v Brně zastavil řízení ohledně částky 1 547,- Kč (výrok I.), a uložil žalovanému (v řízení před ústavním soudem stěžovatel) povinnost zaplatit žalobci - Z. d. B. částku 30 480,- Kč s 3% úrokem od 27. 5. 1991 do 14. 7. 1994 a se 17% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení (výrok II.), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III.).

Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadeném přisuzujícím výroku změnil jen tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 30 480,- Kč s 3% úrokem od 28. 5. 1991 do 14. 7. 1994 z této částky a s 16% úrokem z této částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně 3% úroku z prodlení za den 27. 5. 1991 a ohledně 1% úroku od 15. 7. 1994 do zaplacení žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.

Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť neshledal splnění předpokladů přípustnosti dovolání upravených v ust. § 238 odst. 1 ani § 239 odst. 1 a 2, a ani v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ve svém rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 325/99, Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 245/2001, dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak počala plynout již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ze sdělení Krajského soudu v Brně, které si Ústavní soud vyžádal, a které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 24. 4. 2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 15 Co 76/98, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 8. 12. 2000. Ústavní stížnost byla stěžovatelem podána dne 25. 3. 2002. Z uvedeného vyplývá, že Ústavní stížnost byla podána až po uplynutí 60 denní lhůty stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou Ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Protože Ústavní soud ústavní stížnost z výše uvedených formálních důvodů odmítl, nezabýval se již nedostatky plné moci udělené právnímu zástupci stěžovatelem ve smyslu ust. § 31 cit. zák.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-181/02-02)