# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1790/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1790/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.1790.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 8. 2008
- Datum zveřejnění: 15. 9. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, zpětvzetí návrhu, byt/vyklizení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 146 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou dne 17. 7. 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále bylo zastaveno řízení o vyklizení bytu a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli bylo uloženo vedlejší účastnici, která byla v tomto řízení v postavení žalované, zaplatit částku 7.200 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno a vedlejší účastnici byly přiznány náklady odvolacího řízení ve výši 800 Kč.

Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 146 odst. 2 občanského soudní řádu (dále jen o. s. ř.) s tím, že to byl stěžovatel, který vznik nákladů zavinil tím, že po podání žaloby na vyklizení sám svépomocně otevřel byt vedlejší účastnice a její věci z bytu vystěhoval. Teprve po tomto zásahu vzal žalobu zpět. Za této situace soud dovodil, že jeho nárok na vyklizení, který byl předmětem sporu, nebyl uspokojen chováním vedlejší účastnice. V odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podal, stěžovatel tvrdil, že v době otevření vedlejšího bytu jej účastnice měsíc a půl neužívala. Prý tak učinil, neboť měl informace, že jsou v něm zapalovány svíčky a používány propanbutanové láhve, a proto důvodně předpokládal možnost ohrožení osob a majetku. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, neboť to byl stěžovatel kdo svým aktivním jednáním způsobil, že se žaloba stala bezpředmětnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále k zásahu do jeho práv vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V podstatě opakuje argumentaci uplatněnou v odvolání. Vedlejší účastnice podle jeho tvrzení přestala byt užívat až od 20. 12. 2007, tedy po podání žaloby. Pokud jde o ohrožení osob a majetku, to bylo podloženo prohlášením třetích osob. Žaloba na vyklizení proto byla podána důvodně a vzata zpět byla pro chování vedlejší účastnice. Navrhl aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, které bylo k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeno, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv nedošlo. Argumenty stěžovatele míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal k otázce výkladu ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. jiný právní názor než ten, který zaujaly oba soudy. Stěžovatelem zpochybněný výklad přitom není příkladem svévole, ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelem zpochybňovaného proto není na místě.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ust. § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, nález č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. I když pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

V daném případě z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jakými úvahami byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností byl dán důvod pro aplikaci § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces, ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, ani zásah do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má zato, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici bylo zcela na místě. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí.

S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1790/08-1)