# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1772/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1772/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1772.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 1. 2012
- Datum zveřejnění: 10. 2. 2012
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 12 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 6. 2011, se stěžovatelka domáhá ve prospěch svého syna P. F., t. č. neznámého pobytu, zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, č. j. 1 T 4/97-3034, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení podle § 278 trestního řádu.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a kompetence. Rámec, stanovený těmito předpisy, nemůže překračovat.

Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto předpisem je zákon o Ústavním soudu, podle jehož ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá pravomocné usnesení obecného soudu, které bylo vydáno v trestním řízení vedeném proti jejímu synovi P. F. Jako matka jmenovaného je bezpochyby osobou oprávněnou podat v jeho prospěch návrh na povolení obnovy řízení (srov. § 280 odst. 3 trestního řádu). Toto její oprávnění dané trestním řádem však nelze vztahovat na podání ústavní stížnosti.

Podle § 12 odst. 6 trestního řádu se stranou rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení. V daném případě však stěžovatelka stranou řízení, v němž bylo vydáno zamítavé usnesení, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost podává osoba zjevně k tomu neoprávněná, Ústavnímu soudu nezbylo, než ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1772/11-1)