# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1770/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1770/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.1770.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 6. 2011
- Datum zveřejnění: 27. 6. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo garantované v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl právním zástupcem žalobkyně podán dne 13. 12. 2010 v 18.02 hodin, a to pro 1 012 Kč s přísl. Žalovaná částka představovala jízdné a přirážku k němu za jízdu městskou hromadnou dopravou bez platné jízdenky. Dne 7. 1. 2011 byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl doručen v původním řízení žalovanému (J. T.) do vlastních rukou dne 26. 1. 2011. Žalovaný proti němu podal odpor dne 27. 1. 2011, který byl doručen soudu dne 28. 1. 2011, v němž argumentoval neplatností svého občanského průkazu od 18. 10. 2009 (jeho ztrátou) s tím, že ani v zápisu o přepravní kontrole není uveden jeho podpis a je nesprávně vyznačená adresa. Podáním dne 18. 2. 2011, které soudu došlo 23. 2. 2011 vzala žalobkyně zpět žalobu s tím, že žalovaný dne 15. 12. 2010 uhradil na účet žalobkyně (stěžovatelky) žalovanou částku (uvedeného dne byla částka připsána na účet stěžovatelky původně žalobkyně). Poté soud I. stupně (Okresní soud v Českých Budějovicích) rozhodnutím sp. zn. 23 EC 489/2010 ze dne 23. 2. 2011 za I. zastavil řízení, za II. zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení ve výši 8 280 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně - stěžovatelky, a za III. rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni.)

Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný odvolání, a to do všech výroků, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, a to tak, že odvolání bylo odmítnuto v tom rozsahu, v němž se týkalo rozhodování obsaženého pod výroky I. a III. napadeného rozhodnutí a napadený výrok II., o nákladech řízení, byl změněn tak, že žalovaný (správně žalobkyně) nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalovaná částka byla uhrazena před zahájením řízení matkou žalovaného, a to poštovní poukázkou dne 13. 12. 2010. Tuto skutečnost vzal odvolací soud v úvahu při změně výroku týkajícího se nákladů řízení.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení, které byly stěžovatelce soudem I. stupně přiznány ve výši 8 280 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora citovaných případech k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí v rozsahu náhrady nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (totožně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009), přičemž napadené rozhodnutí nevykazuje prvky svévole, když s totožnou, resp. podobnou argumentací stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně vypořádal. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1770/11-1)