# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1765/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1765/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.1765.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 9. 2020
- Datum zveřejnění: 22. 9. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: platební rozkaz, rozsudek/pro uznání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 114b odst.2, § 114b odst.5, § 172 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno její základní právo, vymezené v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud Praha-západ rozsudkem pro uznání ze dne 6. 12. 2018 č. j. 7 C 133/2018-58 rozhodl tak, že stěžovatelce uložil do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci v dané právní věci D. Lipovacimu částku 297 975 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 297 975 Kč od 15. 8. 2017 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 50 473 Kč. Dne 13. 6. 2019 Krajský soud v Praze vydal rozsudek č.j. 23 C 105/2019-94, kterým jako soud odvolací rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku prvním potvrdil, ve výroku druhém změnil tak, že žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku třetím uvedl, že žalobci se nepřiznává ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 3. 2020 č. j. 33 Cdo 3436/2019-129 odmítl také dovolání stěžovatelky v dané věci.

2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru ve věci nebyly naplněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, jelikož obsah žaloby nesplňoval všechny náležitosti a jelikož v žalobě chybělo vylíčení rozhodujících skutečností a jednoznačné určení čeho se žalobce domáhá. V důsledku toho nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle §114b odst. 2 o. s. ř. a naplněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dále uvedla, že žalobce právní nárok chybně právně kvalifikuje jako zápůjčku. Z žalobcových tvrzení navíc vyplývá, že se domáhá vrácení tzv. "společenské úsluhy". Pokud by teoreticky žalobce prokázal všechna svá tvrzení v žalobě, soud by žalobci nemohl přiznat plnění, kterého se domáhá, jelikož společenská úsluha není právně vymahatelná.

3. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté.

4. V daném případě, jak je patrno z napadených rozhodnutí i z obsahu ústavní stížnosti, nalézací soud žalobě vyhověl v plném rozsahu a vydal platební rozkaz, kterým uložil žalované stěžovatelce částku i s příslušenstvím zaplatit, či podat odpor; dále zaslal žalované kvalifikovanou výzvu k podání vyjádření s vylíčením rozhodujících skutečností, na kterých žalovaná staví svou obranu, označením důkazů a připojením listin, a to do 30 dnů, pod sankcí vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatelka podala k žalobě vyjádření dne 8. 11. 2018 opožděně, když lhůta uplynula dne 22. 10. 2018. Nalézací soud tedy vydal rozsudek pro uznání. Nejvyšší soud pak dovolání usnesením odmítl s odůvodněním, že "namítá-li dovolatelka, že nebyly splněny předpoklady pro vydání platebního rozkazu, v důsledku čehož nebylo možné vydat ani výzvu podle § 114b o. s. ř., opomíjí, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno", a dále zopakoval odůvodnění odvolacího soudu, že navrhovatelka podala vyjádření opožděně, a proto nastaly zákonem předvídané důsledky, tj. vydání rozsudku pro uznání. Na těchto závěrech obecných soudů nelze shledat nic neústavního.

5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností je návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí bezpředmětný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1765/20-1)