# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1751/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1751/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1751.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: újma, odškodnění, dokazování, znalecký posudek, znalec, důkazní břemeno
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 2910, § 2958, § 2960; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého základního práva zakotveného v čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi, který je jeho sousedem, zaplacení částky 828 390 Kč jako náhrady újmy na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku fyzického napadení vedlejším účastníkem v prosinci 2016. Vedlejší účastník stěžovatele podle jeho tvrzení napadl elektrickým obuškem a strhl ho k zemi, čímž mu způsobil závažná poranění. Vedlejší účastník napadení stěžovatele popíral a tvrdil jinou skutkovou verzi - stěžovatel podle něj upadl sám, případně při vzájemném strkání obou účastníků došlo k pádu a poranění stěžovatele bez protiprávního zavinění vedlejšího účastníka.

3. Okresní soud Praha-východ napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu. O konkrétní výši nákladů státu rozhodl okresní soud samostatným usnesením č. j. 34 C 398/2019-483 ze dne 21. února 2025. Po provedeném rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o průběhu sousedské šarvátky. Dalšími předpoklady vzniku náhrady škody se proto okresní soud ani nezabýval a povinnost vedlejšího účastníka k náhradě škody neshledal.

4. Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve spojení s usnesením okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se závěrem, že důkazní břemeno o průběhu škodní událostí tíží stěžovatele, a ten jej neunesl.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že v části směřující proti rozhodnutí o věci samé dovolání není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (námitky stěžovatele směřovaly primárně proti skutkovým zjištěním, s právním posouzením věci stěžovatel nesouhlasil nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž stěžovatel nesouhlasí), a v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy vedly dokazování ústavně nesprávným způsobem. Vytýká jim především to, že nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra, aniž se vypořádaly s výhradami stěžovatele a rozpory posudku s ostatními provedenými důkazy (lékařskými zprávami a odbornými vyjádřeními MUDr. Radka Dolejška či MUDr. Jiřího Mazura). Znalec podle stěžovatele přesvědčivě nevysvětlil, proč odmítl stěžovatelem popisovaný mechanismus vzniku zranění, a soudy tento nedostatek nijak nenapravily. Na podporu námitek odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1325/2023, z nichž dovozuje povinnost soudů důsledně odstranit pochybnosti o odborných závěrech a nikoli převzít mechanicky znalecký posudek.

7. Stěžovatel dále namítá porušení doktríny opomenutých důkazů a odepření spravedlnosti, neboť soudy podle něj bez náležitého odůvodnění neprovedly či pominuly některé navržené důkazy (např. prověření funkčnosti kamerového systému či upřesnění povahy a držení tyčovitého předmětu). V této souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 a I. ÚS 733/01, které akcentují požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí a povinnost vypořádat se s klíčovými návrhy účastníků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3417/2016 tvrdí, že obecné soudy posuzovaly odborné otázky (mechanismus pádu a vzniku úrazu) na základě vlastní laické úvahy, místo aby vycházely z jednoznačného znaleckého verifikování.

8. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy není další instancí v systému obecného soudnictví, ani vrcholem jejich soustavy, jak je stanoveno v čl. 91 odst. 1 Ústavy. Nepřísluší mu přezkoumávat věcnou správnost či zákonnost rozhodnutí obecných soudů, nedošlo-li jimi současně k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Zásada minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci plně ovládá i řízení o ústavní stížnosti.

10. Zmíněná východiska platí obzvláště pro oblast dokazování a hodnocení důkazů. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že proces dokazování je doménou obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 254/22 nebo sp. zn. III. ÚS 755/15). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění obecných soudů pouze výjimečně, vykazuje-li proces dokazování ústavněprávně relevantní vady - zejména znaky svévole, opomenutých důkazů, logického excesu či extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry. Samotná skutečnost, že stěžovatel nabízí vlastní interpretaci provedených důkazů či jinou variantu skutkového děje, porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.

11. V projednávané věci k takovému ústavněprávnímu pochybení obecných soudů nedošlo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování zahrnující výslechy účastníků i svědků, prověření videozáznamu pořízeného po incidentu, výsledky rekonstrukce, lékařské zprávy, odborná vyjádření a znalecké posudky, včetně opakovaných výslechů znalců. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by skutkový závěr opíral soud mechanicky o jediný důkaz, jehož závěry by nekriticky převzal.

12. Namítá-li stěžovatel, že soudy z jeho schopnosti chůze bezprostředně po incidentu vyvodily nesprávné závěry, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se touto otázkou podrobně zabývaly a nezaložily na ní rozhodnutí v neprospěch stěžovatele. Z výpovědi MUDr. Radka Dolejška, znaleckého posudku MUDr. Milana Richtra a vyjádření dalších lékařů prokazatelně vyplynulo, že někdo je po přetržení předního zkříženého vazu schopen chůze, někdo ne (body 21 a 22 rozsudku okresního soudu). Okresní soud z těchto odborných závěrů dovodil, že schopnost chůze bezprostředně po úrazu nedokazuje, že ke zranění stěžovatele nedošlo, ale současně ani sama o sobě nepotvrzuje, že k němu došlo stěžovatelem tvrzeným způsobem. Hodnocení této okolnosti soudem nevykazuje žádné rysy svévole či logického excesu.

13. Stejně tak neopodstatněná je námitka týkající se časové souvislosti předchozího stavu kolene stěžovatele a úrazového původu zranění. Obecné soudy vzaly za prokázané, že u stěžovatele došlo k čerstvému úrazovému přetržení předního zkříženého vazu v časové návaznosti na posuzovaný incident. Znalec MUDr. Milan Richtr na základě přítomnosti kostního otoku potvrdil, že poškození tkáně vzniklo přibližně v době incidentu (body 24 a 25 rozsudku okresního soudu). Ani případné předchozí zranění kolene tedy nebylo důvodem zamítnutí žaloby.

14. Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s tím, jak soudy vyhodnotily dvě, respektive tři odlišné skutkové verze průběhu konfliktu - verzi, respektive verze stěžovatele a verzi vedlejšího účastníka. Ústavní soud z obsahu spisu, který si od okresního soudu vyžádal, ověřil, že znalci i další lékaři opakovaně potvrdili, že všechny předvedené a rekonstruované děje byly medicínsky možnou příčinou poškození předního zkříženého vazu (bod 31 rozsudku okresního soudu). Nejde přitom stanovit, v jaké míře (vyjádřeno procenty) je ta či ona verze pravděpodobnější, jak se toho domáhá stěžovatel. Ve znaleckém posudku při hodnocení dějů (dvou verzí) demonstrovaných na videozáznamu č. l. 195 policejního spisu (jak mu bylo uloženo) znalec MUDr. Milan Richtr výslovně uvedl, že hodnotí děj popsaný stěžovatelem jako nejméně pravděpodobnou příčinu zranění stěžovatele, naopak děj popsaný vedlejším účastníkem považuje za příčinu nejpravděpodobnější (str. 13 a 14 znaleckého posudku). Ve znaleckém posudku současně konstatoval, že stěžovatel při osobním vyšetření u znalce předvedl jiný (třetí) možný úrazový mechanismus. Při výslechu 28. února 2023 se znalec seznámil s videozáznamem na č. l. 9 policejního spisu (video pádu stěžovatele) a hodnotil tuto verzi jako odpovídající tomu, jak popsal stěžovatel vznik zranění znalci při vyšetření. V dodatku znaleckého posudku na svých znaleckých závěrech znalec setrval. Vysvětlil, že ve znaleckém posudku posoudil děj prezentovaný vedlejším účastníkem jako pravděpodobnější, ale ani z jedné z obou videorekonstrukcí nelze v žádném případě o úrazovém ději s jistotou rozhodnout, nadto stěžovatel popisoval při vyšetření u znalce děj odlišněji než na předvedených rekonstrukcích. Při následném výslechu na jednání 16. dubna 2024 znalec označil za nejpravděpodobnější to, co stěžovatel předvedl u znalce.

15. Stěžovatelova tvrzení o průběhu napadení, a tak existence protiprávního jednání, které by bylo příčinou - prokázané - újmy, nebyla prokázána dokonce ani s vysokou měrou pravděpodobnosti. V posuzované věci navíc nešlo o souběh možných prokázaných příčin, ale střet vzájemně si konkurujících (vylučujících se) příčin. Závěr obecných soudů, že za situace, kdy stěžovatel neunesl jeho tížící důkazní břemeno o tvrzené příčině újmy, nebylo možné žalobě vyhovět, není nijak svévolný či excesivní., Jak vysvětlil Nejvyšší soud (bod 6), po stěžovateli nebylo požadováno naprosté vyvrácení verze vedlejšího účastníka.

16. Ústavní pochybení nelze shledat ani v tom, že soudy nevyhověly veškerým důkazním návrhům stěžovatele. Řádně a přezkoumatelně vysvětlily, proč nebylo nutné některé navržené důkazy provádět. Povinnost soudů vypořádat se s návrhy účastníků totiž neznamená povinnost provést každý navržený důkaz, pokud soud dostatečně zdůvodní jeho nadbytečnost či nemožnost objasnit rozhodný skutkový stav. Obecné soudy pečlivě vysvětlily (body 26 a 32 rozsudku okresního soudu), proč nebylo nutné dokazování rozšiřovat např. o prověřování funkčnosti kamerového systému či přesných vlastností drženého tyčovitého předmětu - tyto okolnosti totiž nemohly objasnit klíčový moment samotného pádu a mechaniky vzniku zranění kolena. O takzvané opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu tedy nešlo.

17. Poukazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 či usnesení sp. zn. 20 Cdo 1325/2023, Ústavní soud konstatuje, že mezi odkazovanými rozhodnutími a nyní projednávaným případem existují podstatné odlišnosti. V odkazovaných rozhodnutích obecné soudy zcela opomenuly zásadní důkazní návrhy, nevyslechly znalce k vneseným rozporům, neumožnily účastníkům reagovat na doplňující podklady nebo nahradily odborné závěry vlastní laickou úvahou. V projednávané věci však obecné soudy procesní pravidla dodržely, znalce opakovaně vyslechly a rozpory v důkazech přesvědčivě vyhodnotily.

18. Tento jejich postup není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, na který stěžovatel v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku poukazuje. Obecné soudy v dané věci nenahradily odborné závěry znalce vlastními laickými úvahami. Závěr o neunesení důkazního břemene je závěrem právním, nikoli nahrazením znaleckého posudku laickým úsudkem o odborné otázce.

19. Ústavněprávní deficit nevykazuje ani rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jeho závěr, že dovolání není přípustné. Stěžovatel stejně jako i v ústavní stížnosti zpochybňoval především (ne)zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud způsobem, kterému v ústavní rovině není co vytknout, vysvětlil, že položené otázky přípustnost dovolání nezakládají a případným vadám tak přihlížet nemůže.

20. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1751/26-1)