# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1695/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1695/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.1695.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 6. 2017
- Datum zveřejnění: 3. 7. 2017
- Klíčová slova: vazba, stížnost, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 293/1993 Sb., § 20

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou dne 1. 6. 2017 se stěžovatel domáhal určení, že způsobem výkonu jeho vazby bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na přípravu obhajoby ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a dále byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, jež jsou uvedena v čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 13, čl. 15 odst. 2, čl. 17 odst. l, odst. 2, čl. 31, čl. 33, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 1 Listiny a v čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Rovněž tak stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že se Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Litoměřice zakazuje pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele a přikazuje se, aby stěžovateli byl umožněn přístup k literatuře, judikatuře a informačním zdrojům, jež jsou nutné pro přípravu obhajoby.

2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v tomto případě se jím totiž může zabývat také věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou tedy vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.

4. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost. Možnost domáhat se ochrany svých práv totiž dává vazebně stíhaným osobám ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu vazby"), dle něhož obviněný smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení; zákon dále upravuje také další procesní záležitosti spojené s podáváním a vyřizováním těchto stížností.

5. Z ústavní stížnosti (a z jejích příloh) přitom vyplývá, že se stěžovatel ochrany svých práv snažil dovolat rozličnými způsoby, mj. též prostřednictvím žádosti o nápravu ze dne 10. 5. 2017, jež byla příslušným orgánem (správně) posouzena právě jako stížnost dle citovaného ustanovení § 20 zákona o výkonu vazby, na základě níž byl stěžovatel také dne 17. 5. 2017 k jejímu obsahu vyslechnut. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh však již nevyplývá, jak byla tato stížnost vyřízena a zda bylo námitkám stěžovatele (obsaženým též v ústavní stížnosti) vyhověno či nikoliv.

6. Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že v nyní posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčkal rozhodnutí o procesním prostředku, který mu právní řád nabízí k ochraně jeho práv, ačkoliv právě až ve spojení s tímto rozhodnutí se mohl teprve domáhat efektivní ochrany svých práv před Ústavním soudem. Jestliže totiž náš právní řád poskytuje prostředky k ochraně práv vazebně stíhaným osob, tak teprve po jejich bezúspěšném vyčerpání se tyto osoby mohou obrátit na Ústavní soud (viz také např. usnesení sp. zn. III. ÚS 132/05 ze dne 23. 6. 2005). Nelze navíc odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel má právní zástupkyni, která mu i v těchto záležitostech poskytuje právní pomoc. Na uvedeném nic nemění, pokud se stěžovatel domnívá, že s vyřízením jeho stížnosti (žádosti o nápravu) jsou spojeny průtahy. Pokud by totiž ústavní stížnost směřovala tímto směrem, musel by být zvolen odlišný petit, nežli stěžovatel učinil v nyní projednávané ústavní stížnosti.

7. Za této situace nelze než uzavřít, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyužil všech možností, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, a nerespektoval tak shora popsaný princip subsidiarity. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud předložený návrh jako nepřípustný odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

8. Závěrem Ústavní soud k návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření podle ustanovení § 80 zákona o Ústavním soudu uvádí, že tento má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1695/17-1)