# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1673/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1673/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1673.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: obnova řízení, opravný prostředek - mimořádný, dokazování, důkaz
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4; 99/1963 Sb., § 228 odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení, vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 75 C 19/2021, ve kterém stěžovatel vystupoval jako žalovaný (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení navrhl nový důkaz, který bez své viny nemohl v původním řízení použít, který pro něj mohl přivodit příznivější rozhodnutí. Obecné soudy však jeho žalobu na obnovu řízení formalistickým způsobem zamítly. Stěžovatel nemohl v řízení před obecnými soudy předmětný sešit jako důkaz navrhnout, natož použít. Nevěděl, jak předmětný sešit, do kterého vedlejší účastník úhrady splátek zapisoval, vypadá, a nemohl jej tak řádně označit a navrhnout jako důkaz. I kdyby tento důkaz navrhl, obvodní soud by ho vyzval k jeho předložení či bližší specifikaci, toho však stěžovatel nebyl objektivně schopen. Stěžovatel tvrdí, že pouhé obecné povědomí o tom, že si vedlejší účastník něco někam zapisuje, nelze považovat za vědomost stěžovatele o konkrétním důkazu. Stěžovatel rovněž uvádí, že i kdyby obvodnímu soudu navrhl důkaz sešitem, do kterého vedlejší účastník zapisoval úhrady splátek dluhu stěžovatelem, vedlejší účastník by tvrdil, že takový důkaz neexistuje, neboť již dříve opakovaně tvrdil, že žádná splátka dluhu stěžovatelem se neuskutečnila a žádný splátkový sešit neexistuje, a to v rámci trestního prověřování i v civilním řízení. Bylo by tak na stěžovateli, aby potvrdil existenci tohoto důkazu, přičemž stěžovatel nemohl prokázat, že sešit vedlejšího účastníka s evidencí dluhů a splátek existuje. Stěžovatel poukazuje na to, že to byl právě vedlejší účastník, kdo způsobil jeho důkazní nouzi.

6. Podle stěžovatele nelze předpokládat, že by obvodní soud za této situace uložil vedlejšímu účastníkovi tzv. ediční povinnost k předmětnému důkazu. I kdyby tak učinil, vedlejší účastník by předmětný sešit nevydal, neboť podle jeho tvrzení neexistuje. Podle stěžovatele je také pravděpodobné, že kdyby tento důkaz v řízení označil, vedlejší účastník by jej zničil. Nelze tak přisvědčit obvodnímu soudu, že by vedlejší účastník porušil ediční povinnost, což by se projevilo v hodnocení ostatních důkazů v jeho neprospěch, neboť by stěžovatel nemohl prokázat, že takový důkaz existuje. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že nemůže obstát tvrzení Nejvyššího soudu, že "by jej (předmětný sešit) vedlejší účastník v případě, že by mu byla uložena ediční povinnost, nevydal, že by tvrdil, že neexistuje, nebo že by jej s vysokou pravděpodobností zničil", je pouze subjektivní domněnkou stěžovatele, neboť toto chování vedlejšího účastníka lze očekávat, neboť toto plně koresponduje s jeho chováním po celou dobu civilního řízení i trestněprávního prověřování. Stěžovatel uzavírá, že v rámci nalézacího ani odvolacího řízení (resp. kdykoliv před samotnou domovní prohlídkou) neměl možnost použít v původním řízení předmětný sešit jako důkaz, který mu mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že pojem "použít" ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze vykládat jako pojem "navrhnout".

7. Stěžovatel namítá, že obecné soudy mu svým formalistickým postupem neumožnily řádné uplatnění žaloby na obnovu řízení, tedy přístup k soudu. Stěžovatel tak nemohl úspěšně namítat, resp. doložit a prokázat alespoň částečnou úhradu svého dluhu. Stěžovatel dovozuje, že pokud by žaloba na obnovu řízení byla povolena, byla by celková dlužná částka nepochybně nižší, čímž by se "zvýšil" majetek stěžovatele. Jelikož žaloba na obnovu řízení byla z formalistických důvodů zamítnuta, vznikla stěžovateli na základě napadených rozhodnutí újma, kdy stěžovatel musí vedlejšímu účastníkovi uhradit vyšší částku, než jakou skutečně dluží, když do ní nebyly právě zahrnuty již uhrazené splátky.

8. Stěžovatel namítá, že v rámci odvolacího řízení nebylo nařízeno jednání. Stěžovatel tuto skutečnost namítal ve svém dovolání, avšak Nejvyšší soud se uvedenou námitkou nezabýval, neboť podle Nejvyššího soudu toto tvrzení samo o sobě nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedené stěžovatel považuje za přílišný formalismus.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 75 C 19/2021. Stěžovatel svůj návrh opíral o listiny z trestního spisu vedeného k jeho trestnímu oznámení, které podal po ukončení řízení, jehož obnovy se domáhá, a dále o zápisník, který byl v rámci tohoto trestního řízení nalezen.

12. Obecné soudy v předmětné věci shodně dospěly k závěru, že v předmětné věci není dán důvod k obnově řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že důkaz zápisníkem vedlejšího účastníka mohl být navržen již v původním řízení, neboť bylo prokázáno, že stěžovatel o něm věděl, což potvrdil ve svém trestním oznámení ze dne 24. 11. 2022, kdy jej dostatečně precizně popsal a sám dodal, že jeho právní zástupce "nesplnil výzvu soudu a dostatečně nespecifikoval rozhodné skutečnosti a ani nenavrhl žádné důkazy, byť tyto existovaly".

13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci městským soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovodil, že závěr městského soudu o nemožnosti použít předmětný důkaz z důvodu zavinění na straně stěžovatele není nepřiměřený. Stěžovatel uváděl, že předmětný důkaz nemohl objektivně uplatnit do doby jeho zajištění v rámci domovní prohlídky provedené u vedlejšího účastníka, a v této souvislosti namítal, že pojem "použít" ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze vykládat jako pojem "navrhnout". Nejvyšší soud poukázal na to, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny v původním řízení je ve smyslu stěžovatelem odkazovaného ustanovení míněno procesně nezaviněné nesplnění povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Skutečnost, že stěžovatel neměl předmětný důkaz ve své dispozici, mu však nebránila provedení takového důkazu alespoň navrhnout. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že předmětný důkaz nemohl "bez své viny" k prokázání svých tvrzení označit a navrhnout, neboť tato se zakládá pouze na subjektivních domněnkách, že by jej vedlejší účastník v případě, že by mu byla uložena ediční povinnost, nevydal, že by tvrdil, že neexistuje, nebo že by jej s vysokou pravděpodobností zničil.

14. Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

15. K námitce stěžovatele, že městský soud rozhodoval o jeho odvolání bez nařízení jednání, poukazuje Ústavní soud na to, že městský soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání s odkazem na § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když odvolání směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Uvedený procesní postup proto shledal Ústavní soud ústavně souladným.

16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně důvodnosti jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů.

17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1673/26-1)