# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1657/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1657/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1657.26.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Klíčová slova: odvolání, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 245

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla zasažena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, a dále trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši 4 300 000 Kč.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel následně podal dovolání. Nejvyšší soud zrušil usnesení vrchního soudu v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o trestu rozsudku krajského soudu a dále zrušil rozsudek krajského soudu v celém výroku o trestu a přikázal věc krajskému soudu k dalšímu projednání. Krajský soud následně rozsudkem č. j. 64 T 2/2023-2081 ze dne 27. dubna 2026 uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel neodvolal. Dne 30. března 2026 došlo rozhodnutím prezidenta České republiky k prominutí původního trestu odnětí svobody v délce pěti let. V době vydání rozhodnutí prezidenta České republiky byl nicméně výrok o trestu stěžovatele již zrušen, předmětné rozhodnutí tak nemělo na stav probíhajícího řízení žádný vliv.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tato zásada znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci, zejména soudy (čl. 4 Ústavy České republiky). Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se úlohy ochránců základních lidských práv a svobod zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že než se obrátí na Ústavní soud, musí se stěžovatel vždy nejprve domáhat ochrany svých základních práv a svobod všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které má k dispozici (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1940/26 ze dne 12. srpna 2026).

5. V nyní posuzované věci mohl stěžovatel proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. dubna 2026 podat odvolání, této možnosti však nevyužil - nevyčerpal tak před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jsou mu dány právním řádem k ochraně jeho práv. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že předmětem dalšího řízení po zásahu Nejvyššího soudu byl již pouze výrok o trestu a výrok o vině jím nemohl být dotčen. Požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, jak je vyjádřen v citovaném ustanovení zákona o Ústavním soudu, se totiž neuplatní pouze ve vztahu k jednotlivým námitkám či výrokům napadených rozhodnutí, nýbrž vyžaduje zásadně skončení řízení jako celku. Pokud by stěžovatel odvolání podal (vedle dalších navazujících procesních prostředků), mohl by posléze ústavní stížností napadnout rovněž dřívější rozhodnutí obecných soudů, která se meritorně zabývala i výrokem o jeho vině. Taková ústavní stížnost by přitom nemohla být ve vztahu k těmto rozhodnutím odmítnuta jako opožděná, neboť lhůta k podání stížnosti by počala běžet až od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2853/24 ze dne 10. ledna 2025, bod 8).

6. Jestliže tedy stěžovatel odvolání proti poslednímu rozsudku krajského soudu nepodal a obrátil se přímo na Ústavní soud, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Jeho ústavní stížnost je proto podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

7. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky pro použití § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost buď svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek neshledal. Nadto ani stěžovatel existenci takových okolností v ústavní stížnosti netvrdí.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1657/26-2)