# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1657/20 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1657/20 - ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.1657.20.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 6. 2020 - Datum zveřejnění: 5. 8. 2020 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva - Klíčová slova: státní zastupitelství - Dotčené předpisy: 283/1993 Sb., § 12c ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Stěžovatel podal ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Domáhá se zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 8. dubna 2020, č. j. ZT 461/2019-15, a přikázání Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Chomutov, Oddělení obecné kriminality, aby z trestního spisu vedeného pod sp. zn. KRPU-64904/TČ-2019-040371, odstranila a neprodleně zničila veškeré záznamy o telekomunikačním provozu - telefonických hovorech mezi P. J. a jeho manželkou Z. J. pořízených Vězeňskou službou České republiky, včetně veškerých souvisejících dokumentů. Má zato, že v trestním řízení byl porušen především princip zákonnosti trestního stíhání podle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. V záhlaví citovaným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově podle § 141 trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 12. 2019, č. j. KRPU-64904-40/TČ-2019-040371. Tímto usnesením policejní orgán zahájil trestní stíhání stěžovatele pro návod k přečinu poškození cizí věci podle § 24 odst. 1 písm. b) k § 228 odst. 1 trestního zákoníku. 3. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že podkladem pro usnesení o zahájení jeho trestního stíhání jsou zvukové záznamy telefonických hovorů mezi P. J. a jeho manželkou pořízených Vězeňskou službou ČR s odkazem na § 13a odst. 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, v době, kdy byl P. J. ve vazbě. Stěžovatel namítá, že se nejedná o přípustný důkaz, policie by z něj neměla vycházet a záznamy odposlechů by podle jeho názoru měly být z procesního spisu odstraněny. 4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly. 5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je jeho subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští. 6. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3843/15]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatel nedoložil opak a ani šíře petitu ústavní stížnosti jeho využití neodpovídá. 7. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že citovaná rozhodnutí (tedy jak nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, tak usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) zmiňují dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), resp. dozor podle § 174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. například jeho usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30.) je výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (a zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel (srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1026/19 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle § 141 a násl. trestního řádu. Institut dozoru podle § 174 a násl. trestního řádu je pak koncipován ve srovnání s dohledem podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle § 141 a násl. trestního řádu. 8. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1657/20-1)