# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1629/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1629/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.1629.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 9. 2009
- Datum zveřejnění: 24. 9. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: advokát/odměna, advokátní tarif
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 177/1996 Sb.; 484/2000 Sb.; 99/1963 Sb., § 151 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí týkajících se úhrady nákladů řízení. Domnívá se, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výrokem I. napadeného rozsudku změnil odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že stěžovatelce coby žalobkyni, uložil povinnost nahradit státu náklady za řízení před soudem prvního stupně v částce 8.835,- Kč (výrok I.) a uložil ji dále povinnost zaplatit státu na nákladech odvolacího řízení žalovaného částku 7.205,- Kč (výrok II.).

Stěžovatelka uvádí, že v tomto případě byl vedlejšímu účastníkovi ustanoven zástupcem opatrovník z řad advokátů z důvodu jeho neznámého pobytu. Hotové výdaje a odměnu za jeho zastupování tedy platí stát. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu stran aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která dle jejího názoru na její situaci nedopadá. Správně měla být dle stěžovatelky i na její povinnost hradit náklady řízení úspěšné protistrany aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), podle níž by stěžovatelka hradila státu toliko náklady, které byly skutečně v souvislosti s daným řízením vynaloženy. Stěžovatelka vyjadřuje nespokojenost s tím, že naznačeným postupem soudu vznikají příjmy, které přesahují vynaložené náklady. Postup, při němž soud aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb. na danou věc, stěžovatelka považuje za nespravedlivý a nepředvídatelný.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Shodnou problematiku řešil např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 636/06, v nichž Ústavní soud vyložil, že je třeba si předně uvědomit, že odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou dva odlišné právní instituty. To však stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje. Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§ 1 odst. 1 advokátního tarifu). Potud se lze ztotožnit s argumentací stěžovatelky. Nicméně, na druhé straně, pokud soud v civilním řízení přiznává advokátovu klientovi jako účastníku řízení právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, což byl případ dané věci (naopak napadeným výrokem nebylo rozhodováno o odměně advokáta, kterou mu je povinen zaplatit stát), soud stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. - podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (podobně i ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).

Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném nálezu (a usnesení) odchyloval. Pakliže tedy nesouhlas stěžovatelky s napadeným výrokem rozsudku krajského soudu spočíval jen v tom, že obecný soud rozhodoval o povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení státu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze jí přisvědčit. Na rozporovaném postupu krajského soudu tudíž nelze shledávat ničeho rozporného s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1629/09-1)