# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1620/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1620/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:2.US.1620.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 7. 2021
- Datum zveřejnění: 25. 8. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Praha-východ domáhal vydání věci - kubistické židle, eventuálně náhrady škody ve výši 12 000 000 Kč představující hodnotu židle. Předchozími rozhodnutími byl pravomocně zamítnut primární návrh na vydání židle. Předmětem posuzovaného řízení před nalézacím soudem zůstal eventuální petit na zaplacení 12 000 000 Kč. V řízení byla hodnota židle soudem ustanoveným znalcem stanovena na 300 000 Kč, obecné soudy znalecký posudek shledaly logickým, úplným a přesvědčivým. V řízení bylo tedy prokázáno, že žalovaný způsobil stěžovateli škodu v částce 300 000 Kč, ovšem tento nárok byl kompenzován započtením na pohledávku žalovaného, stěžovatel tak byl zcela neúspěšný. Nalézací soud proto v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil co do výše přiznaných nákladů řízení. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se věcí řádně nezabýval, neboť důvody odmítnutí dovolání jsou uvedeny pouze na půl stránky, odůvodnění navíc postrádá ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel má za to, že spor o 12 milionů korun, navíc spor o věc s kunsthistorickým významem, měl Nejvyšší soud posoudit důkladněji; Nejvyšší soud nadto neměl odmítnout zabývat se otázkou náhrady nákladů řízení. Dále stěžovatel brojí proti závěrům obecných soudů o započtení pohledávky žalovaného a způsobu hodnocení stěžovatelem předloženého znaleckého posudku. V posuzovaném případě dle stěžovatele došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Napadené rozsudky obecných soudů jsou v rozporu s dobrými mravy.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky však již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud jejich závěry shledává udržitelnými; na ústavní rovině Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbát o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (srv. např. nález sp. zn. II. ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019). V posuzovaném případě Ústavní soud žádnou vadu neshledal, Nejvyšší soud srozumitelně stěžovateli vysvětlil, z jakého důvodu bylo jeho dovolání nepřípustné podle § 237, resp. § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1620/21-1)