# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1614/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1614/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1614.26.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: Nedostatek elektronického podpisu a povinnost soudu vyzvat k doplnění odvolání
- Klíčová slova: trestní řízení, podání, odvolání, elektronický podpis, opravný prostředek - řádný, opravný prostředek - mimořádný, trestný čin/krádež, trestná činnost, lhůta
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 131, § 235, § 133, § 265b odst.1; 40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 205, § 234

## Právní věta

Pokud není k podání v elektronické podobě připojen podpis podle zvláštních předpisů, jedná se po účinnosti zákona č. 298/2016 Sb. o nedostatek obsahových náležitostí upravených v § 59 odst. 3 trestního řádu, nikoliv o nedostatek formy dle § 59 odst. 1 trestního řádu. Soud jej musí odstranit postupem dle § 59 odst. 3 trestního řádu. Neučiní-li tak a k podanému odvolání nepřihlédne, poruší práva obviněného dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

## Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 763/2025-500 ze dne 16. září 2025 a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 9 To 201/2024-375 ze dne 22. října 2024 bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato usnesení se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

## Odůvodnění

I.
Podstata nálezu

1. Ústavní soud dostal v krátké době další příležitost zabývat se situací, kdy podání v trestním řízení učiněné v elektronické podobě neobsahuje elektronický podpis. Podle nedávného nálezu Ústavního soudu je nezbytné v případě absence elektronického podpisu na elektronicky učiněném podání vyzvat podatele k nápravě ve stanovené lhůtě. Teprve pokud k této nápravě ve stanovené lhůtě nedojde, nelze s ním spojovat účinky řádného podání.

2. Tím spíše nelze nepřihlížet k podání, jehož obsahem je opravný prostředek, u kterého byla vada spočívající v absenci elektronického podpisu ve stanovené lhůtě napravena. Podle trestního řádu je totiž v případě opravného prostředku nezbytné k podání, ze kterého je patrné, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí, přihlížet vždy, tedy i tehdy, neodstraní-li podatel vadu spočívající v absenci elektronického podpisu ani na výzvu orgánu činného v trestním řízení.

3. Ve shodě s těmito východisky tak dochází Ústavní soud v tomto nálezu k závěru, že odmítnutím odvolání pro opožděnost porušil odvolací soud právo stěžovatelky na přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli soud prvního stupně stěžovatelku vyzval k nápravě podání a tato ji prostřednictvím své právní zástupkyně ve stanovené lhůtě učinila, odvolací soud takový postup neakceptoval a nepřipustil věcný přezkum odvolání. Stejného pochybení se následně dopustil Nejvyšší soud, když tento přístup aproboval. Ústavní soud proto rozhodnutí obou soudů zrušil.

4. Ústavní soud se naopak nemohl za této situace zabývat věcnými námitkami stěžovatelky, a to pro jejich předčasnost. Ústavní soud se jimi bude případně zabývat až poté, co budou mít obecné soudy samy možnost je posoudit.

II.
Shrnutí skutkových a procesních okolností

5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") shledal stěžovatelku vinnou ze dvou trestných činů v různých stádiích. Vinná je ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu a ve spolupachatelství a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství. Tímto činem měla způsobit škodu ve výši 11 651 Kč tak, že zjednodušeně řečeno odlákala poškozeného, spoluobžalovaný mu mezitím odcizil peněženku a poté používali platební karty, dokud nevyčerpali jejich denní limit. Nejprve stěžovatelku obvodní soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců ve věznici s ostrahou a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců (rozsudek č. j. 2 T 88/2023-267 ze dne 24. 10. 2023; první rozhodnutí obvodního soudu). Obvodní soud poté odsuzující rozsudek poprvé opravil (usnesení č. j. 2 T 88/2023-295 ze dne 31. 7. 2024; druhé rozhodnutí obvodního soudu).

6. Proti prvnímu rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka dne 11. 1. 2024 (poprvé) odvolání. Po předložení spisu Městský soud v Praze ("městský" či "odvolací soud") upozornil obvodní soud na rozpory mezi ústně vyhlášeným zněním rozsudku, jeho opravou i jeho písemnou verzí, pro které nemohl odvolání projednat. Proto obvodní soud rozsudek opravil podruhé tak, že způsobená škoda byla pouze 6 651 Kč, poškozenému jsou povinni spoluobžalovaní zaplatit 650 Kč a se zbytkem nároku jej odkázal na občanskoprávní řízení a výroky o trestu upravil po formální stránce tak, aby odpovídaly ústnímu vyhlášení (usnesení č. j. 2 T 88/2023-352 ze dne 31. 7. 2024; třetí rozhodnutí obvodního soudu). Toto opravné usnesení stěžovatelce doručil dne 9. 8. 2024 a v jeho poučení uvedl, že se podstatně dotýká všech výroků, tudíž jí i státnímu zástupci běží nová 8denní lhůta k podání odvolání proti rozsudku; případně, pokud by podali proti opravnému usnesení stížnost, pak počne běžet až od rozhodnutí o ní (podle § 133 trestního řádu). Pro podání stížnosti proti opravnému usnesení měla stěžovatelka 3denní lhůtu. Stěžovatelka sama dne 12. 8. 2024 podala prostřednictvím emailu obvodnímu soudu další podání bez uznávaného elektronického podpisu, které ovšem bylo materiálně (opětovným) odvoláním proti prvnímu rozhodnutí obvodního soudu a stížností proti třetímu rozhodnutí obvodního soudu. Podala tedy dva opravné prostředky zároveň - odvolání a stížnost. Dne 23. 8. 2024 stěžovatelka udělila plnou moc obhájkyni. Výzvou obvodního soudu ze dne 28. 8. 2024 byla obhájkyně vyzvána k doplnění náležitostí odvolání proti rozsudku a stížnosti proti usnesení ve lhůtě 10 pracovních dnů ode dne obdržení výzvy. Výzva byla obhájkyni doručena dne 9. 9. 2024, obhájkyně na ni reagovala doplněním odvolání i stížnosti dne 13. 9. 2024.

7. Městský soud odvolání proti rozsudku (prvnímu rozhodnutí obvodního soudu) zamítl jako opožděné podle § 235 odst. 1 trestního řádu (usnesení č. j. 9 To 201/2024-375 ze dne 22. října 2024). O podání označeném jako stížnost proti druhému opravnému usnesení (třetímu rozhodnutí obvodního soudu) nerozhodl a spis bez věcného vyřízení vrátil obvodnímu soudu. Odvolání bylo opožděné, protože emailová podání stěžovatelky neměla dostatečnou formu. Stejně tak stížnost stěžovatelky neměla dostatečnou formu. Podle § 59 odst. 1 trestního řádu lze podání v trestním řízení učinit mimo jiné v elektronické formě, takové podání ovšem musí být opatřeno uznávaným elektronickým podpisem ve smyslu § 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Jestliže je podání v elektronické formě, ale postrádá uznávaný elektronický podpis, nejsou s ním spojeny žádné účinky řádného podání, tj. ani zachování lhůty k podání. Tento nedostatek lze přitom napravit jen v této lhůtě; to platí i o dodatečném písemném doplnění tohoto podání. Jestliže tedy své podání (odvolání i stížnost) stěžovatelka podala v poslední den lhůty (12. 8. 2024), aniž by do jejího konce nedostatek podpisu napravila, nelze k němu přihlížet. Následné doplnění tohoto podání ze dne 13. 9. 2024 je opožděné.

8. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud ("dovolací soud") svým v záhlaví označeným usnesením dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Dovolacími důvody, na něž stěžovatelka explicitně odkazovala, se dovolací soud nezabýval, jelikož v případě, že bylo odvolání odmítnuté pro opožděnost, je myslitelný pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) v jeho první variantě. Dovolací soud ve prospěch stěžovatelky ovšem dovolání posoudil jako dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m), když v materiálním smyslu dovolání k tomuto dovolacímu důvodu směřovalo. K tomuto jedinému přípustnému dovolacímu důvodu uvedl, že stěžovatelka nijak ve svém dovolání neodůvodnila, v čem měl odvolací soud pochybit, resp. proč a s ohledem na které okolnosti se obviněná domnívá, že svůj opravný prostředek podala včas. V obecné rovině dále uvedl, že lhůta k podání odvolání marně uplynula dne 19. 8. 2024, přičemž vyzvání soudem k doplnění dovolání učiněné 28. 8. 2024 na tomto uplynutí nic nemění.

III.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

10. Zaprvé, když obvodní soud vyzval obhájkyni stěžovatelky k odůvodnění odvolání a stížnosti, založil stěžovatelce důvodné a legitimní očekávání, že vada je odstranitelná a že opravné prostředky odvolací soud věcně projedná. Stěžovatelka nezpochybňuje soudní praxi, dle níž podání učiněnému prostřednictví emailu bez uznávaného elektronického podpisu nesvědčí účinky řádného podání. Pochybením je až postup obvodního soudu, který doručením spisu obhájkyni a svou výzvou navodil očekávání v odstranitelnost vady a věcné projednání odvolání. Odvolací soud svým následným zamítnutím odvolání rezignoval na materiální ochranu práva stěžovatelky na přístup ke druhé instanci. Podstatné přitom je, že stěžovatelka již stejný email ke komunikaci se soudem úspěšně používala např. pro omluvení absence u hlavního líčení.

11. Zadruhé, Nejvyšší soud byl přepjatě formalistický. Ač připustil, že materiálně dovolání směřovalo k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu, tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou vzhledem k tomu, že ji stěžovatelka nijak nerozvedla. Měl přitom k dispozici spis, přičemž sám podrobně rekonstruoval celou rozhodnou časovou osu. Bylo mu zřejmé, na čem stěžovatelka založila své přesvědčení o včasnosti, přesto stěžovatelku fakticky sankcionoval za nedostatečnou obratnost jejího podání, ač obsah námitky znal a rozuměl mu. Jeho postup tedy odporuje požadavku, aby soudy hodnotily podání podle jeho obsahu a citlivě a individuálně reagovaly na situaci procesně slabší strany. Toto platí tím spíše, jestliže je nepřípustnost dalších dovolacích námitek stěžovatelky založena údajnou opožděností odvolání.

12. Třetí obsáhlá skupina námitek stěžovatelky směřuje proti věcnému posouzení její věci obvodním soudem. Nesouhlasí s vydáním druhého opravného usnesení a má výhrady i proti samotnému odsuzujícímu rozsudku. Druhým opravným usnesením došlo ke změně výše škody z 11 651 Kč na 6 651 Kč, změně výroku o náhradě škody, změně právní kvalifikace a změně formulace výroku o vině. Postup obvodního soudu podle § 131 trestního řádu byl nepřípustný, jelikož opravné usnesení nepředstavovalo opravu "zřejmých nesprávností" a evidentně tak překračuje meze tohoto ustanovení; rovněž Nejvyšší soud připustil, že se jednalo o zásadní změny v obsahu. Neobstojí odůvodnění, že důvodem pro vydání opravného usnesení byl soulad písemného rozsudku s jeho vyhlášeným zněním. Pokud jsou rozdíly takto velké, mají být opraveny opravným prostředkem či postupem předpokládaným v trestním řádu; institut opravného usnesení totiž neslouží k dodatečné rekonstrukci vyhlášeného výroku. Zvolený postup zasahuje do stěžovatelčiny právní jistoty, předvídatelnosti trestního řízení a práva na soudní ochranu.

13. I přes vydání dvou opravných usnesení výrok rozsudku trpí dalšími vadami. Výrok o vině nesplňuje požadavky § 120 odst. 3 trestního řádu, neboť přečin krádeže je v něm uveden bez číselného označení skutkové podstaty a druhý přečin je uveden pouze odkazem na přečin druhého obžalovaného slovy "a J. Š. stejný přečin." Dále je výrok odůvodněn § 43 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ač souhrnný trest upravuje pouze odst. 2 tohoto ustanovení. Z odůvodnění dále vyplývá, že obvodní soud považoval podmínky podle § 58 odst. 1 trestního řádu pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za splněné - tomu však neodpovídá výrok rozsudku. Rozsudek porušuje zásadu nullum crimen sine lege, protože druhé opravné usnesení změnilo výrok tak, že výše škody nově nepřevyšuje zákonnou hranici trestnosti krádeže 10 000 Kč [§ 205 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 138 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Posledně soud zrušil celý výrok o trestu z dřívějšího odsuzujícího rozsudku, zároveň nařídil výkon tam uloženého, nyní zrušeného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců; totožný trest přitom stěžovatelce již ve výroku uložil. Tím stěžovatelce fakticky uložil dva souběžné tresty zákazu činnosti v souhrnné výměře 48 měsíců. Právě uvedené vnitřní rozpory odporují zásadě zákonnosti trestu dle čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny a porušují stěžovatelčino právo na soudní ochranu.

14. Obvodní soud dále konal hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatelky i přes její omluvu. Stěžovatelka se přitom omluvila telefonicky, elektronicky a následně doložila i svou pracovní neschopnost. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že soud je povinen hlavní líčení, ke kterému se nemůže obžalovaný z omluvitelného důvodu dostavit, odročit. V rozsudku se pak obvodní soud nedostatečně vypořádal s důkazy. Z dokazování vyplývá, že platební kartu předal stěžovatelce spoluobžalovaný, stěžovatelka nevěděla, že peněženka byla odcizena poškozenému. Verze soudu, dle níž stěžovatelka úmyslně odvedla pozornost poškozeného, aby odcizení peněženky umožnila, je v rozporu s důkazy; soud se dopustil jejich selektivního hodnocení. Jeho rozhodnutí je v tomto směru také nepřezkoumatelné, neboť obvodní soud neuvádí, jaké úvahy ho vedou k tomu, že považuje verzi stěžovatelky za nevěrohodnou; z rozsudku pak není patrné ani, z čeho soud úmyslné zavinění dovozuje.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní stížnost byla podaná oprávněnou osobou včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a proti rozhodnutím Nejvyššího a městského soudu není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelka je řádně zastoupená advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

16. Jak ovšem Ústavní soud vysvětlí dále, ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků v části, ve které směřuje proti všem třem rozhodnutím obvodního soudu [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

17. Ústavní stížnost je dále nepřípustná v rozsahu, ve kterém směřuje vůči tzv. jinému zásahu městského soudu, který spočívá v tom, že neprojednal stížnost stěžovatelky proti druhému opravnému usnesení obvodního soudu, a to pro její opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. V případě jiného zásahu, u kterého právní řád neposkytuje žádné opravné prostředky, je lhůta pro podání ústavní stížnosti 2 měsíce od chvíle, kdy se stěžovatelka o zásahu dozvěděla, objektivní lhůta je maximálně 1 rok od takového zásahu [§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu]. Vyrozumění o tom, že stížnost proti opravnému usnesení nebude věcně vyřízená, stěžovatelčině obhájkyni soudy doručily dne 27. 11. 2024. Proti tomuto přípisu neměla stěžovatelka žádné další možnosti obrany. Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti jí tedy uplynula dne 27. 1. 2025, objektivní roční lhůta pak uplynula 27. 11. 2025. Ve vztahu k nepřijetí rozhodnutí o stížnosti se tedy jedná o ústavní stížnost opožděnou a Ústavní soud se jí nemůže zabývat.

V.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky

18. Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že v dovolání stěžovatelka namítala řadu jiných dovolacích důvodů, než které byly v případě zamítnutí odvolání pro opožděnost přípustné. Jen s velkou mírou benevolence našel přípustnou námitku o včasném dovolání, nicméně jen ve velmi obecné rovině. V tomto ohledu se držel své předchozí judikatury v tom smyslu, že elektronické podání bez zaručeného podpisu nemá žádné účinky.

19. Obvodní soud pro Prahu 2 uvedl, že po obdržení emailu od stěžovatelky ji vyzval k doplnění odvolání proti rozsudku a stížnosti proti opravnému usnesení, tedy neporušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu a spravedlivý proces.

20. Městské státní zastupitelství v Praze ve vyjádření uvedlo, že nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3315/25 překonal dosavadní judikaturu trestních soudů k § 59 odst. 3 trestního řádu. Zatímco dříve se k emailovému podání bez zaručeného podpisu nepřihlíželo, nyní je podatele nutné vyzvat k odstranění nedostatků podání a stanovit k tomu lhůtu. V případě nynější stěžovatelky soudy pochybily, protože následovaly předchozí striktní linii judikatury.

21. Městský soud v Praze se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Obvodní státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství se k ústavní stížnosti také nevyjádřila. Ústavní soud proto vychází z toho, že se postavení vedlejšího účastníka tato dvě státní zastupitelství vzdala a nadále s nimi jako s vedlejšími účastníky nejedná.

22. Ústavní soud stěžovatelce vyjádření, která obdržel, nezasílal k replice, neboť z nich neplynula žádná nová argumentace, jež by pro rozhodování Ústavního soudu byla relevantní.

VI.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

24. Předně Ústavní soud připomíná, že je vázaný pouze petitem ústavní stížnosti - tedy rozsahem toho, která rozhodnutí orgánů veřejné moci považuje stěžovatelka za protiústavní a domáhá se jejich zrušení. Ústavní soud však není vázaný důvody ústavní stížnosti, tj. argumentací, kterou v ní stěžovatelka vznesla (viz např. nález sp. zn. II.ÚS 3169/25 ze dne 11. 3. 2026). V posuzovaném případě je stěžejní otázkou podání skrze e-mail bez zaručeného elektronického podpisu a jeho účinky v trestním řízení.

25. Problematikou podání učiněných v trestním řízení skrze elektronickou poštu (e-mail) se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3315/25 ze dne 25. 6. 2026. V něm došel k závěru, že pokud soud považoval za nesplněný požadavek podpisu podání učiněného elektronicky, byl podle § 59 odst. 3 trestního řádu povinen vyzvat stěžovatele, který byl soudu znám, k odstranění nedostatků podání a stanovit k tomu lhůtu. Soud, který neumožní osobě odstranit vadu obsahové náležitosti spočívající v chybějícím elektronickém podpisu při elektronickém způsobu podání, a z tohoto důvodu nakládá s trestním příkazem jako s pravomocným navzdory uplatněnému odporu, poruší její práva na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3315/25, bod 39).

26. Z § 59 odst. 3 trestního řádu dále vyplývá, že nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se nepřihlíží. Z tohoto pravidla nicméně dotčené ustanovení stanoví několik výjimek, z nichž jedna se týká podání, jehož obsahem je opravný prostředek. K podání, jehož obsahem je opravný prostředek, jako tomu bylo v uvedeném nálezu a jak je tomu stejně v nynější věci, se tak přihlíží, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti (tedy náležitosti podle věty první a druhé dotčeného odstavce). Z opravného prostředku však musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí - pokud by tyto náležitosti chyběly, nebylo by jej možno vůbec za opravný prostředek považovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 663 nebo GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 377 a násl.). Z toho vyplývá, že ani případný neúspěch při odstraňování vady elektronického podpisu nesmí vést u opravného prostředku ke ztrátě jeho účinků. Podstatné je, že soud je v takové situaci schopný identifikovat napadené rozhodnutí a osobu, která podání učinila. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 (uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. st.; viz zejména bod 23 stanoviska).

27. V nyní projednávané věci doručil obvodní soud stěžovatelce druhé opravné usnesení dne 9. 8. 2024. Od této chvíle jí běžela 8denní lhůta k podání odvolání. Stěžovatelka učinila odvolání elektronicky (e-mailem) dne 12. 8. 2024, tedy v takto vymezené lhůtě. Z podání bylo zřejmé, že podání učinila stěžovatelka a které rozhodnutí napadla. Obvodní soud ji proto následně prostřednictvím její obhájkyně vyzval přípisem ze dne 28. 8. 2024 k odůvodnění odvolání ve lhůtě 10 pracovních dnů tak, aby splňovalo podmínky trestního řádu a věc mohla být řádně přeposlána k rozhodnutí odvolacího soudu. Ačkoli tato výzva nemířila výslovně na doplnění podpisu, lze ji s ohledem na její obecné znění považovat za opatření orgánu činném v trestním řízení za účelem odstranění dotčené vady odvolání ve smyslu § 59 odst. 3 trestního řádu.

28. Přípis byl obhájkyni doručený dne 9. 9. 2024. Obhájkyně stěžovatelky výše uvedenou lhůtu dodržela a dne 13. 9. 2024 odvolání doplnila, resp. zaslala se všemi náležitostmi vyžadovanými trestním řádem. Tím došlo mj. ke zhojení vady spočívající v absenci elektronického podpisu na původním elektronickém podání stěžovatelky.

29. Odvolací soud jej zamítl pro opožděnost z důvodu, že bylo-li podání učiněno v elektronické podobě, ale bez zaručeného elektronického podpisu, nejsou s ním spojeny žádné účinky řádného podání, tj. ani případné zachování lhůty k podání opravného prostředku. K pozdější nápravě vady nelze podle odvolacího soudu přihlížet, protože pokud zákon vyžaduje, aby podání bylo učiněno v určité lhůtě, pak uvedený nedostatek elektronického podání lze napravit jen v této lhůtě.

30. Takový závěr je nicméně, jak vyplývá z výše uvedených východisek, chybný. Odvolací soud měl k podání, jehož obsahem byl opravný prostředek, a ze kterého bylo jasně patrné, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí, přihlížet. Tím, že tak neučinil, odepřel stěžovatelce přístup k soudu, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejného pochybení se pak dopustil i Nejvyšší soud, když přístup odvolacího soudu aproboval.

31. Ústavní soud však musí jako nepřípustnou odmítnout stížnost stěžovatelky v té části, ve které směřuje proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu a všem jeho opravným usnesením. Řízení o ústavní stížnosti je postaveno na principu subsidiarity; stěžovatelé musejí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat zákonem poskytované opravné prostředky (srov. § 72 a § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ustálená judikatura Ústavního soudu přitom tento požadavek nechápe toliko formálně, nýbrž i materiálně ve vztahu k jednotlivým stížnostním námitkám (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 body 16 a 17, či usnesení sp. zn. I. ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020 bod 10). Vzhledem k tomu, že se těmito námitkami dosud obecné soudy nemohly meritorně zabývat, bylo by předčasné, aby se k nim Ústavní soud vyjádřil jako první. Ústavní soud bude případně povolán zabývat se rozhodnutím soudu prvního stupně až poté, co budou mít obecné soudy samy možnost poskytnout ochranu základním právům stěžovatelky (např. nález sp. zn. III. ÚS 3503/25 ze dne 18. 6. 2026, bod 67 a tam odkazovaná judikatura).

VII.
Závěr

32. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu a usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno stěžovatelčino právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

33. Ústavní soud naopak v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nezrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Zrušením rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí o dovolání se znovu otevírá prostor pro to, aby obecné soudy samy poskytly ochranu základním právům stěžovatelky v intencích právních názorů vyslovených v tomto nálezu.

34. Věc se tím vrací Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí, přičemž Městský soud v Praze bude vázán právním názorem Ústavního soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1614/26-1)