# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1614/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1614/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1614.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 6. 2012
- Datum zveřejnění: 3. 8. 2012
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
- Klíčová slova: bezdůvodné obohacení, pozemní komunikace, pozemek, vlastnické právo/omezení, cena
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4; 13/1997 Sb., § 7 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 526/1990 Sb., § 10

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i co do ostatních formálních náležitostí vyhovovala požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že obecný soud neochránil jeho základní práva garantovaná Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, zejména pak právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces a právo nebýt diskriminován.

Napadeným rozsudkem okresní soud částečně vyhověl podané žalobě a uložil žalovanému, aby stěžovateli zaplatil částku 760 Kč s úrokem z prodlení. Co do částky 5.506 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je vlastníkem pozemku v katastrálním území Písek, přes který je jediný přístup ke garáži žalovaného. Ten garáž získal kupní smlouvou z roku 2008. Stejně jako žalovaný využívají pozemek stěžovatele, resp. jeho část, jako příjezdovou komunikaci ještě vlastníci dalších pěti sousedních garáží. Právo chůze a jízdy přes pozemek stěžovatele přitom nemohli vydržet. Žádná dohoda o náhradě za přístup a příjezd ke garáži žalovaného mezi stranami dohodnuta není, žalovaný se proto dle závěru soudu bezdůvodně obohatil o částku, která odpovídá 1/6 nájemného za pozemek ve výši podle cenových předpisů, tedy výměrů Ministerstva financí ČR, vydaných v souladu s § 10 zákona č. 526/1990 Sb. Výše nájemného tak činí 20 Kč za 1 m2 ročně v rozhodném období uplatněném žalobou. Ročně tak 1/6 nájemného činí 380 Kč.

Stěžovatel s takovým posouzením své žaloby nesouhlasí. Výši bezdůvodného obohacení měl okresní soud stanovit dle tržních hodnot nájemného, nikoliv se řídit výměrem Ministerstva financí ČR 01/2009. Jde o pouze podzákonný předpis, který je navíc v rozporu se zákonem o cenách. Nenastala totiž žádná ze situací zákonem předpokládaných (mimořádná tržní situace, ohrožení účinky omezení hospodářské soutěže, atd.), která by u nájmu pozemků pro nepodnikatelské účely regulaci umožnila. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu konstatující rozpor cenových výměrů stanovících maximální roční nájemné za nájem ostatních pozemků nesloužících k podnikání nájemce se zákonem o cenách a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08, jímž argumentoval již v nalézacím řízení. Dále upozornil na to, že okresnímu soudu navrhoval postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože cenová regulace je v rozporu s ústavním pořádkem.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost proto představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde tedy o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).

Z databáze návrhů NALUS plyne, že Ústavní soud již rozhodl o třech ústavních stížnostech stěžovatele, směřujících proti typově shodným rozsudkům o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání pozemku parc. č. X v katastrálním území Písek jako přístupu a příjezdu ke garážím. Ve všech případech - sp. zn. I. ÚS 1378/11, I. ÚS 1451/11 a IV. ÚS 1452/11 - řízení skončilo odmítnutím návrhu pro zjevnou neopodstatněnost. Ani v tomto případě nenamítl stěžovatel nic, co by případ posouvalo do roviny ústavněprávní; nesouhlasí pouze s výší přisouzeného bezdůvodného obohacení, což ovšem, jak je výše rozvedeno, Ústavní soud zásadně přezkoumávat nemůže. Jinak v pořadí prvém usnesení (sp. zn. I. ÚS 1378/11) se Ústavní soud k celé věci podrobně vyjádřil, argumentace tam rozvedená je stěžovateli známa, a proto postačí na závěry usnesení odkázat, a to včetně úvahy, že okresní soud pochybil, když přehlédl otázku možné existence veřejně přístupné účelové komunikace v režimu tzv. obecného užívání a soustředil se pouze na otázku výše náhrady za přístup a příjezd žalovaného k jeho garáži, ale pro tento nedostatek napadený rozsudek nelze rušit.

Protože namítané porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1614/11-1)