# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 160/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 160/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.160.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2014
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin/loupež, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2012, č. j. 34 T 217/2012-260 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 417/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel napadá hodnocení důkazů provedené okresním soudem, kdy pochybení shledává v tom, že okresní soud v rozsudku v případě jedné svědkyně vypovídající ve stěžovatelův prospěch zpochybnil její věrohodnost s odůvodněním, že z ní cítil při předkládání občanského průkazu alkohol. Stěžovatel se domnívá, že takový postup není správný, a že předseda senátu měl v takovém případě v průběhu hlavního líčení informovat v jednací síni přítomné osoby a odložit jednání na dobu střízlivosti svědkyně, nebo alespoň provést dechovou zkoušku na alkohol, kterým by se podezření soudu prokázalo. Je otázkou, zda výslechem opilé svědkyně lze zjistit skutkový stav, o němž není důvodná pochybnost.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým okresní soud reflektoval to, že ze svědkyně Radmily Doležalové při líčení cítil alkohol, nutno především konstatovat, že vytrhává jedinou skutečnost z celého rozsáhlého odůvodnění rozsudku. Soudy měly k dispozici celou řadu důkazních pramenů, usvědčujících stěžovatele, včetně například výpovědi poškozeného, či faktu, že u stěžovatele byla nalezena odcizená taška s doklady a věcmi. Výslech uvedené svědkyně tak byl pouze jedním z mnoha důkazů, které byly v řízení prováděny. Zároveň skutečnost, týkající se alkoholu, zdaleka nebyla jedinou, pro kterou soud hodnotil předmětnou výpověď jako nedůvěryhodnou, kdy především upozornil, že svědkyně ji mění oproti tomu, co uváděla v přípravném řízení, a hodnotil její vnitřní rozpornost, a rozpornost s dalšími důkazy, včetně nesouladu s výpovědí samotného obžalovaného. Závěry obecných soudů tak stěžovatelem v ústavní stížnosti vznášenou námitkou nemohou být nijak zpochybněny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-160/14-1)