# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 159/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 159/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.159.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 6. 2004
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, vlastnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 126; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 C 32/95, a Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 324/01, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo vlastnit majetek a z toho vyplývající zásada, že právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany.

Z obsahu ústavní stížnosti, rozsudku Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, napadených ústavní stížností, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 C 32/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli účastníky řízení, které vyvolala vedlejší účastnice žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8, v níž se proti nim domáhala podle § 126 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), odstranění garáže, postavené na pozemku v k. ú. Libeň, který je v jejím vlastnictví. Garáž byla na předmětném pozemku postavena na základě stavebního povolení, které vydal odbor výstavby Obvodního národního výboru Praha 8 dne 27. 8. 1966, č. j. Výst. 1966, a kolaudována byla rozhodnutím ze dne 26. 8. 1968, č. j. Výst 7450/2775/Ge.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 C 32/95, žalobě vyhověl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 18 Co 324/2001, tento rozsudek potvrdil.

Stěžovatelé tvrdí, že byla porušena jejich ústavním pořádkem zaručená práva na spravedlivý proces. Podle jejich názoru soudy obou stupňů chybně zhodnotily dokazováním zjištěný skutkový stav a dospěly tak k naprosto nesprávným právním závěrům. V rozporu s listinným důkazem - kolaudačním rozhodnutím ze dne 26. 8. 1968 - označily stavbu garáže za dočasnou a dále učinily závěr, že ke dni, kdy rozhodovaly, bylo již dosaženo účelu, pro který jim pozemek byl dán do dočasného užívání, aniž se opřely o konkrétně provedené důkazy. Dále tvrdí, že soudy obou stupňů porušily zásadu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany, tím, že upřednostily vlastníka pozemku před vlastníky stavby.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Městký soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 8. Vedlejší účastnice, M. K., se vyjádřila prostřednictvím zastupující advokátky.

Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 8 zopakovaly argumentaci, kterou uvedly v odůvodnění svých rozsudků a v podrobnostech na ni odkázaly. Stejně tak i vedlejší účastnice zopakovala argumentaci, kterou uplatnila v původním řízení, a nic nového neuvedla.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Oba soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že předmětná garáž byla povolena jako stavba dočasná, a to na základě rozhodnutí o povolení stavby, vydané odborem výstavby Obvodního národního výboru Prahy 8 ze dne 27. 8. 1966, č. j. Výst 1966, D 8/d 1923. Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 5 C 32/95, zjistil, že na č. l. 20 je založena fotokopie tohoto rozhodnutí, ve kterém je pod bodem 1 uvedeno, že je dočasné a kdykoliv odvolatelné. Na č. l. 22 spisu je založena fotokopie kolaudačního rozhodnutí ze dne 26. 8. 1968, č. j. výst. 7450/2775/Ge, na které se odvolávají stěžovatelé, a z něhož dovozují, že bylo vydáno bez jakékoliv podmínky, omezující užívání stavby. V této listině je mimo jiné uvedeno "že stavba byla provedena bez závad, dle podmínek uvedených v rozhodnutí o přípustnosti stavby". Tímto rozhodnutím se tedy neměnily podmínky, za nichž bylo rozhodutí o přípustnosti stavby vydáno. Hodnocení těchto dvou klíčových listin tak, jak bylo provedeno soudy obou stupňů, má tedy oporu v důkazech, které provedly. Závěr, že stavba je stavbou dočasnou, není v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Pokud jde o naplnění účelu, pro který byl pozemek stěžovatelům přenechán do dočasného užívání, ten byl naplněn tím, že na pozemku garáž postavili. Délka užívání je limitována možností odvolání souhlasu s užíváním pozemku k tomuto účelu.

Další námitka stěžovatelů, že soudy porušily zásadu, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany, má základ v jejich závěru, že výše uvedené hodnocení skutkových zjištění soudů obou stupňů je nesprávné. Tak tomu, jak bylo vysvětleno, není. Z toho logicky vyplývá, že vlastnické právo stěžovatelů ke stavbě garáže nemá stejný zákonný obsah, jako vlastnictví vedlejší účastnice k pozemku. Stavba na pozemku byla povolena jako dočasná a její trvání bylo omezeno právem na odvolání souhlasu s její existencí na předmětném pozemku. Pokud vlastník pozemku souhlas se stavbou odvolal, a to se stalo nejpozději podáním žaloby na odstranění, ztratilo právo vlastníka stavby právní základ pro svoji další existenci. S takovou situací počítá i stavební zákon, který výslovně upravuje odstranění dočasné stavby, u níž uplynula stanovená doba jejího trvání [viz. § 88 odst. 1 písm d) zák. č. 50/1976 Sb., stavební zákon]. Oba soudy postupovaly zcela v souladu s čl. 11 Listiny a naopak, pokud by žalobě nevyhověly, porušily by výše uvedené zásady, vztahující se k vlastnickému právu v neprospěch vedlejší účastnice.

Vzhledem ke všem shora uvedeným okonostem Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-159/03-03)