# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1574/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1574/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.1574.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 7. 2010
- Datum zveřejnění: 9. 8. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/na vydání, vlastnické právo/přechod/převod, vlastnické právo/ochrana, dovolání/přípustnost, darování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 9, § 39, § 628 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 3321/2008-230, ale současně v ústavní stížnosti brojí i proti dalším usnesení Nejvyššího soudu předcházejícím rozhodnutím (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 23 Co 390/2007-230, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. května 2008, č. j. 23 Co 390/2007-243, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. dubna 2007, č. j. 18 C 254/2004-185) s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces a do práva na ochranu vlastnictví.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. dubna 2007, č. j. 18 C 254/2004-185, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal vydání věci (motorové pily) po žalované. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce motorovou pilu daroval v té době nezletilému vnukovi žalované, čímž jeho vlastnické právo zaniklo a nemůže se tedy domáhat jejího vydání.

3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 23 Co 390/2007-230, ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2008, č. j. 23 Co 390/2007-243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že vlastníkem movitých i nemovitých věcí může být i nezletilý, pokud jsou svou povahou podle § 9 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti. V této souvislosti konstatoval, že motorová pila není sice nejvhodnějším darem pro nezletilého, ale v řízení nebylo prokázáno, že by přijetí daru pro nezletilého bylo spojeno s následnými tíživými povinnostmi nebo že by šlo o právní úkon, který by byl nepřiměřený rozumové a volní vyspělosti obdarovaného.

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 3321/2008-230, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud uvedl, že dovolatel zčásti uplatnil nepřípustný dovolací důvod [§ 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]; zčásti sice přípustný dovolací důvod [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, avšak Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal po právní stránce zásadní význam. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem, konkrétně s § 9 obč. zák., jakož i s konstantní judikaturou, na níž sice explicitně ve svém rozhodnutí neodkazuje, ale nepochybně z ní vycházel.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Polemizuje se závěrem obecných soudů ohledně schopnosti nezletilého přijmout dar (motorovou pilu). Dle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že tato věc by znamenala pro nezletilého tíživé povinnosti a že se tak jedná o úkon, který je nepřiměřený jeho rozumové a volní vyspělosti. Obecným soudům včetně Nejvyššího soudu vytýká, že se touto otázkou nezabývaly, resp. že k ní nepřihlédly. Dále poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že soudy uznaly stěžovatelovo vlastnické právo k jiným movitým věcem, jejichž vydání se rovněž dožadoval, avšak ve vztahu k motorové pile vyšly ze zcela jiného právního hodnocení, které nemělo oporu v provedeném dokazování, čímž mu nezajistily ochranu jako vlastníkovi.

III.

6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl se Ústavní soud v důsledku vázanosti stížnostním návrhem zabývat pouze tímto rozhodnutím. K tomu Ústavní soud předně podotýká, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelem nastolené námitky, které přebírá i pro řízení o ústavní stížnosti, neměly pro dovolací soud, a nemají ani pro Ústavní soud potřebný přesah.

9. Nad rámec uvedeného, přestože stěžovatel v petitu vymezil k přezkumu Ústavním soudem pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí i proti rozhodnutím soudů nižších instancí, Ústavní soud podotýká, že pokud se námitky stěžovatele týkaly hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy (např. posouzení schopnosti nezletilého přijmout dar), je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouhá polemika (navíc opakovaná) se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1574/10-1)