# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1569/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1569/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1569.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 6. 2024
- Datum zveřejnění: 22. 7. 2024
- Klíčová slova: správní žaloba
- Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 82, § 79

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se touto stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochrana výsledků duševní činnosti podle čl. 34 odst. 1 Listiny, ochrana práva na projednání bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. Stížnost spojila s návrhem na přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu

2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení (a rovněž proti rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, které toto přerušení potvrdilo), neboť proti nim nemůže podat správní žalobu.

3. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

4. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.

5. Ačkoliv se stěžovatelka nemůže bránit proti přerušení řízení správní žalobou, v úvahu připadá žaloba nečinnostní, příp. zásahová podle zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního. Existuje-li řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

6. Nebude-li přitom stěžovatelka v řízení před správními soudy úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení v této věci je na místě se nejprve obrátit na správní soudy a teprve v případě neúspěchu na Ústavní soud. Dosud nedošlo k marnému vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci přitom nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

7. Protože dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1569/24-1)