# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1564/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1564/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:2.US.1564.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 6. 2021
- Datum zveřejnění: 30. 7. 2021
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, pohledávka
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 131/2000 Sb., § 35 odst.4; 99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení svého ústavně zaručeného práva, a to v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora citovaného usnesení obecného soudu. Tímto usnesením bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 1. 2021 č. j. 5 C 344/2013-75, kterým bylo uloženo žalobci Hlavnímu Městu Praze (vedlejšímu účastníku řízení před Ústavním soudem) zaplatit žalovanému stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 35 866,20 Kč z toho důvodu, že žalobce zavinil svým zpětvzetím žaloby zastavení řízení, přičemž nejde o situaci, kdy by důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování žalovaného (§ 146 odst. 2, věta druhá, o. s. ř.) tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Městský soud v Praze nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně založený na zavinění žalobce na zastavení řízení zpětvzetím žaloby změnil, a to na základě toho, že je třeba postupovat dle § 150 o. s. ř., tj. že Městským soudem v Praze uvedené okolnosti případu jsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro odepření náhrady nákladů žalovanému stěžovateli.

2. Stěžovatel s názorem soudu nesouhlasí a považuje jej za projev nesprávného právního posouzení. Moderace náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Městským soudem v Praze nebyla podle jeho právního názoru podložená okolnostmi konkrétní věci a pro výjimečné užití moderačního práva soudu dle § 150 o. s. ř. zde prý nebyl důvod. Vedlejší účastník po podání žaloby nedosáhl toho, oč usiloval (stěžovatel mu dobrovolně nic neplnil) a ke zpětvzetí žaloby přistoupil s ohledem na výsledek jiného soudního řízení, v němž bylo pravomocně určeno, že není vlastníkem pozemku, za jehož užívání si po stěžovateli nárokoval peněžitou úhradu. Vedlejší účastník si v době podání žaloby podle stěžovatele musel být vědom toho, že jeho právo k pozemku je pochybné, a bylo na něm, aby (v rámci péče o svůj majetek) zvážil i rizika spojená se svým případným neúspěchem v předmětném sporu. Pokud se vedlejší účastník dovolával povinností řádného hospodáře, ty nelze vykládat tak, jak činí, tedy podle názoru stěžovatele podávat alibisticky riskantní čí pravděpodobně neúspěšně žaloby za každou cenu, nýbrž v rozumném odhadu toho, zda mu svědčí či nesvědčí právo. Ze stejných důvodů rovněž prý nebyl důvod nepřiznat stěžovateli ani náhradu nákladů odvolacího řízení

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení, a předmětná částka se blíží částce bagatelní. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda rozhodnutí městského soudu týkající se toliko otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.

4. Soud konstatoval, že při rozhodování o náhradě nákladů je vždy na místě přihlédnout ke specifickým okolnostem věci. V daném případě žalobce podal žalobu o úhradu dlužného nájemného v době, kdy byl zapsaným vlastníkem pozemku. V rámci svých zákonem (§ 35 odst. 4 zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze) daných povinností byl zavázán vymáhat dluh, vztahující se k jeho zapsanému majetku bez ohledu na to, že se o jeho vlastnictví vedl spor. Žalobce vzal zpět žalobu poté, co bylo s konečnou platností rozhodnuto o tom, že vlastnicí pozemku je Česká republika a zhruba roční prodleva od rozhodnutí dovolacího soudu v jeho procesním úkonu neměla za následek vznik žádných nákladů na žalované straně, neboť řízení bylo přerušeno. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že uvedené okolnosti případu jsou důvodem zvláštního zřetele hodným pro odepření náhrady nákladů žalovanému postupem podle § 150 o. s. ř. V těchto právních závěrech městského soudu nelze shledat nic neústavního.

5. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1564/21-1)