# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1532/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1532/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.1532.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 11. 2014
- Datum zveřejnění: 18. 12. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: restituční nárok, dobré mravy, promlčení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 3, § 110

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a současně byl porušen i čl. 3 odst. 3 Listiny zapovídající způsobení újmy pro uplatňování základních práv a svobod.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 30 Co 346/2012-224, změnil v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 6,832.307 Kč s příslušenstvím z titulu dosud nevypořádaných restitučních nároků, předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i před soudem odvolacím. Odvolací soud s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení dovodil, že vzhledem k tomu, že v dohodě o vypořádání restitučních nároků ze dne 1. prosince 1994, ani v jejím dodatku ze dne 26. června 1995, nebyla doba plnění závazku stanovena, počala tříletá promlčecí doba běžet nejpozději dnem následujícím po uzavření dohody (ve znění jejího dodatku), a marně uplynula ještě před podáním žaloby u soudu dne 12. prosince 2008. Soud neshledal ani žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o žalobcem tvrzeném rozporu žalovaným uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Odvolací soud uvedl, že právní předchůdkyně žalobce (oprávněná osoba) jednala o svém nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář s právním předchůdcem žalovaného (osoba povinná) v letech 1994 až 1995, přičemž k dalším jednáním ohledně plnění na tento nárok již nedošlo. Ze žádných v řízení provedených důkazů přitom nevyplývá, že by se osoba povinná vyjádřila v tom směru, že hodlá dobrovolně plnit ve výši požadované oprávněnou osobou nebo že by ji o něčem takovém ujišťovala. Pokud žalobce začal se žalovaným o plnění jednat, bylo tomu tak až ve chvíli, kdy byl již předmětný nárok promlčený. Na základě v řízení najevo vyšlých skutečností odvolací soud nedospěl tedy k závěru, že námitka promlčení uplatněná žalovaným je výrazem zneužití práva na úkor žalobce.

3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2014, č. j. 28 Cdo 2695/2013-257, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovaným až v odvolacím řízení nepředstavuje v souladu s existující judikaturou nepřípustné uplatňování nových skutečností, neboť závěr o promlčení práva vyplynul ze skutečností, které vyšly najevo nebo byly zjištěny již v řízení před soudem prvního stupně. Ve vztahu k samotné otázce počátku běhu promlčení konstatoval, že ji nelze odvozovat až od okamžiku doručení dopisu o tom, že žalovaný (povinná osoba) nehodlá plnit, ale tento okamžik nastal již dříve, když povinná osoba na základě dohody z let 1994 a 1995 dobrovolně neplnila a nečinila žádné relevantní kroky k plnění této dohody. Dovolací soud se konečně vyjádřil k otázce, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že v dané věci nenastaly žádné mimořádné okolnosti, které by stavěly námitku promlčení do rozporu s dobrými mravy. Právní předchůdci žalobce jednali se žalovaným toliko v letech 1994 a 1995, a pokud posléze začal žalobce jednat se žalovaným o jím uplatněném nároku, bylo již jeho právo promlčené. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo, že by účastníci jednali o dobrovolném plnění ze strany povinné osoby. Rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že i kdyby dohodou došlo k uznání dluhu, nastalo by promlčení, byl z pohledu Nejvyššího soudu v pořádku.

II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle názoru stěžovatele odvolací ani dovolací soud nevzaly v úvahu stěžovatelem tvrzené skutečnosti a ani se s nimi dostatečně nevypořádaly. Jedná se zejména o otázku rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůrazňuje, že s ohledem na okolnosti věci (mnohaleté dědické řízení po právní předchůdkyni žalobce - původní oprávněné), se jednalo o takovou mimořádnou situaci ve světle judikatury Nejvyššího soudu, která připouští aplikaci korektivu dobrých mravů. K tomu uvádí, že kroky ze strany povinného lze zcela nepochybně vykládat jako vážně míněný příslib plnění, takže je možné na danou věc použít Nejvyšším soudem uváděnou judikaturu o mimořádné aplikaci § 3 dost. 1 obč. zák. Další mimořádnou okolností, která v rozhodnutích soudů nebyla zohledněna, je dle názoru stěžovatele skutečnost, že k vznesení námitky promlčení žalovaným došlo až v řízení před odvolacím soudem a existence nerovného postavení obou účastníků řízení (fyzická verzus právnická osoba).

III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, neboť jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o tom, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro aplikaci dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., resp. že výkon práva žalovaného spočívající ve vznesení námitky promlčení nebyl posouzen jako výkon práva, který je rozporný s dobrými mravy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že z jeho dosavadní četné judikatury [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383) a mnoho dalších na něj navazujících] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. přísluší výhradně obecným soudům a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Je třeba vycházet z toho, jak obecné soudy standardně judikují, že § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Pakliže v dané věci soudy nevyhodnotily postup žalovaného jako rozporný s dobrými mravy a tento závěr jasně a srozumitelně odůvodnily, což platí zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se otázkou aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. zabýval velmi podrobně, nelze v jejich postupu spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

7. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž vyjádřily jak k otázce okamžiku vznesení námitky promlčení (v průběhu odvolacího řízení), tak i otázce rovnosti účastníků řízení. Proto ani ve vztahu k těmto námitkám nelze považovat rozhodnutí obecných soudů za rozporné s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. K námitce, že soudy nezohlednily veškerou argumentaci stěžovatele a veškeré okolnosti případu (např. mimořádné okolnosti uplatňování restitučního nároku), lze pak v obecné rovině uvést, že není povinností soudu výslovně reagovat na každou námitku účastníka řízení, nicméně z odůvodnění rozhodnutí by mělo vyplynout, z jakého důvodu jí nebylo možné přisvědčit. Ústavní soud ani v tomto směru žádné pochybení v postupu obecných soudů neshledal.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1532/14-1)