# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1509/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1509/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1509.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 5. 2012 - Datum zveřejnění: 8. 6. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: pokuta/smluvní, vůle/projev, nepojmenovaná smlouva - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 36 odst.3, § 35 odst.2; 513/1991 Sb., § 266, § 66b ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Navrhovatel se domáhal zrušení všech výše označených rozhodnutí soudů s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Uvedl, že se domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit jemu jako žalobci smluvní pokutu ve výši 60 000 000 Kč, a to na základě účastníky uzavřené inominátní smlouvy, ze které však vyplývající závazky žalovaný nesplnil. Vyslovil přesvědčení, že soud I. stupně, který žalobu zamítl, nesprávně zjistil skutkový stav, nesprávně posoudil situaci týkající se vlastnictví akcií obchodní společnosti ČKD PRAHA HOLDING, a. s., změny subjektu výběrového řízení a záměny na straně žalovaného, nesprávně také posoudil jeho nárok na smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč, kterou uplatňoval z důvodu porušení povinnosti mlčenlivosti účastníka inominátní smlouvy. Poněvadž rozsudek soudu I. stupně odvolací soud potvrdil, podal dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, v němž namítal, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že také spočívá na nesprávném jejím právním posouzení. Dále uvedl, že se Nejvyšší soud dle jeho názoru v dovolání vznesenými námitkami řádně nezabýval, popřípadě se jimi nezabýval vůbec - "proto nemohl ani dospět k závěru, že je splněna podmínka pro potvrzení rozsudku Vrchního soudu v Praze, tj. jeho správnost". Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, u něhož stěžovatel uplatnil poslední (mimořádný) opravný prostředek, opodstatněně dovolání zamítl, když s poukazem na postup a závěry soudu II. stupně, na obsah uplatněných námitek, na § 35 odst. 2 a § 36 odst. 3 občanského zákona, § 66b a § 266 obchodního zákoníku, na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, důvodně konstatoval, že se žalobci, nyní stěžovateli, správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. V odůvodnění svého rozsudku se vypořádal se vším, nač stěžovatel v dovolání poukazoval, a proto na jeho vyčerpávající obsah lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1509/12-1)