# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1476/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1476/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.1476.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 5. 2012 - Datum zveřejnění: 30. 5. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace - Klíčová slova: důchod, diskriminace - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 30, čl. 36 odst.3; 155/1995 Sb., § 29a, § 18 odst.4 ## Výrok Návrh se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 30 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Shora označeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu České správy sociálního zabezpečení při výpočtu jejího starobního důchodu. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal zásadní právní význam projednávané věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se správností jí vypočteného starobního důchodu, přičemž zdůrazňuje, že uvedeným výpočtem byla diskriminována v důsledku emigrace do Rakouska v roce 1982, přestože takovou diskriminaci výslovně vylučuje Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaná pod č. 55/2001 Sb.m.s. Jelikož rozdíl mezi vyplacenými částkami starobního důchodu a částkami, jež správně měly být stěžovatelce vyplaceny, činil ke dni 31. 12. 2005 částku 60 674,- Kč, podala stěžovatelka na Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí žalobu o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Ve vztahu k projednávané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje jen a pouze argumenty, se kterými se vypořádaly již soudy první a druhé instance, a taktéž soud dovolací. Současně je namístě připomenout, že tvrzeným diskriminačním postupem České správy sociálního zabezpečení se obecné soudy - tak jak opakovaně uváděly v odůvodněních napadených rozhodnutí - nemohly věcně zabývat, neboť prizmatem principu subsidiarity nemůže být dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup nebo za nezákonné rozhodnutí, pokud stěžovatelka v původním řízení proti tomuto postupu/rozhodnutí nikterak nebrojila. V této souvislosti postačí pouze uvést, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadené rozsudky spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, že proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nepodala opravný prostředek, v ústavní stížnosti toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje a na podporu tohoto svého tvrzení ani nepředkládá žádný důkaz (resp. nenavrhuje jeho provedení). Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Ústavní soud proto návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1476/12-1)