# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1460/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1460/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1460.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: společenství vlastníků jednotek, byt, vlastnictví, nemovitost, exekuce, dovolání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 242 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka má podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") povinnost strpět montáž bezrámového zasklení lodžie vedlejším účastníkem v bytě ve svém vlastnictví. Vedlejší účastník se domáhal výkonu této povinnosti v exekuci a stěžovatelka posléze navrhla zastavení exekuce. Obvodní soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl. Nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že povinnost podle exekučního titulu zanikla splněním.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky potvrdil v záhlaví uvedeným usnesením napadené usnesení obvodního soudu. Shledal, že exekuční titul ukládá stěžovatelce povinnost umožnit montáž zasklení lodžie zpřístupněním jejího bytu na výzvu vedlejšího účastníka, nikoli jen pasivně něco strpět. V jednom případě stěžovatelka při domlouvání navrhovaného termínu v říjnu 2023 obstruovala, a nakonec se v bytě nenacházela. Městský soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že se v bytě tehdy nacházel její syn. Jako dostatečný důkaz označil předávací protokol podepsaný dvěma zástupci vedlejšího účastníka a jedním zástupcem dodavatelské firmy. Další navrhovaný termín v květnu 2024 stěžovatelka odmítla. Svou povinnost uloženou jí exekučním titulem proto dosud nesplnila.

4. Nejvyšší soud konečně odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Městský soud zhodnotil obsah povinnosti stěžovatelky vyplývající z exekučního titulu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Ani Nejvyšší soud neměl pochyb, že povinnost strpět provedení zasklení lodžie přiléhající k bytu zahrnuje také povinnost k uvedenému účelu zpřístupnit lodžii z tohoto bytu (je pak bez významu, zda tak učiní povinná výhradně osobně nebo prostřednictvím třetí důvěryhodné osoby či případně společně s ní). Dovolací argumentace o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení s tím, že se městský soud nevypořádal s námitkami stěžovatelky k nepravosti předávacího protokolu, a o nepravdivosti tvrzení, že se v uvedenou dobu zástupci oprávněné dostavili k bytu stěžovatelky, Nejvyšší soud označil za namítané vady řízení podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu. K těm lze v dovolacím řízení přihlížet jen u přípustného dovolání.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zaprvé namítá, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odporuje jeho výroku. Nejvyšší soud uznal, že stěžovatelka nemusela být přítomna v bytě, aby splnila povinnost podle exekučního titulu - mohl tam být její syn. To se také stalo. Přesto Nejvyšší soud dovolání odmítl. V důsledku toho se nezabýval tvrzením, že v bytě v uvedených termínech čekal syn stěžovatelky. Zadruhé stěžovatelka namítá, že městský soud se nevypořádal s její argumentací, že tvrzení zástupců vedlejšího účastníka o jejich přítomnosti u bytu stěžovatelky v říjnu 2023 je nepravdivé. Stěžovatelka zpochybnila pravost předávacího protokolu a navrhla provést výslech svého syna, který v bytě byl. Potvrdil by, že tehdy nikdo nezvonil. Městský soud ovšem jen poukázal na účelovost argumentace stěžovatelky, aniž uvedl bližší podrobnosti. Zatřetí se Nejvyšší soud podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s argumentací, že vedlejší účastník jí měl sdělit, co konkrétně od ní ke splnění povinnosti žádá. Podle ustálené judikatury totiž povinný musí oprávněnému poskytnout součinnost.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. V nynější věci Ústavní soud takové vady neshledal. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu se zákonem, neodepřel jí soudní přezkum. Mezi odůvodněním napadeného usnesení a jeho výrokem není rozpor. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, protože k jí vymezeným otázkám se napadené usnesení městského soudu neodchylovalo od ustálené rozhodovací praxe a stěžovatelka uplatnila námitky, které Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle zákona nezkoumá. Nejvyšší soud skutečně stěžovatelce přisvědčil v závěru, že nebylo třeba, aby se v bytě nacházela ona sama, splnila-li by jinak svoji povinnost byt zpřístupnit. Na tomto samostatném závěru však zamítnutí jejího návrhu nespočívá. Městský soud totiž označil její obranu za účelovou, a za dostatečný důkaz tehdejší přítomnosti zástupců vedlejšího účastníka a dodavatelské firmy u bytu stěžovatelky považoval předložený předávací protokol. Stěžovatelce se tedy podle obecných soudů za každé situace nepodařilo prokázat, že byt v daném čase zpřístupnila.

9. Takové závěry Ústavní soud nepovažuje za neústavní. Městský soud podrobně popsal obstrukční jednání stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníkovi (bod 24 napadeného usnesení městského soudu). V tomto kontextu podle Ústavního soudu závěry městského soudu i Nejvyššího soudu mají dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních a spočívají na přezkoumatelném a racionálním základu. Ústavní soud rozumí důvodům, pro které obecné soudy argumentaci stěžovatelky neuvěřily. To z hlediska ústavnosti postačí. Z týchž důvodů neobstojí ani námitky stěžovatelky k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Ten se s obranou stěžovatelky vypořádal dostatečně, jak vyplývá z právě uvedeného. I s ohledem na popsaný obstrukční a nekonstruktivní přístup stěžovatelky nespatřuje Ústavní soud důvod nynější věc považovat za jakkoli mimořádnou a zabývat se jí podrobněji.

10. Žádné kvalifikované vady Ústavní soud konečně neshledal ani v reakci Nejvyššího soudu na argumentaci stěžovatelky, že naopak vedlejší účastník jí měl poskytnout součinnost. Nejvyšší soud v bodu 9 napadeného usnesení uvedl, že exekuční titul žádnou povinnost vedlejšímu účastníkovi nestanoví, a že proto na otázce rozsahu jeho povinností rozhodnutí městského soudu nespočívá. To je v kontextu nynější věci argument výstižný, věcný a logický. Ústavní soud nemá důvod přehodnocovat zdůvodněné závěry obecných soudů, že stěžovatelka ve svém důsledku musí podle exekučního titulu zpřístupnit na výzvu vedlejšího účastníka svůj byt, aby se tam mohla zasklít lodžie. To dosud neučinila, přestože jí k tomu vedlejší účastník opakovaně předem písemně vyzýval, a přestože tato povinnost jednoznačně vyplývá z exekučního titulu. Nelze samozřejmě vyloučit relevanci tvrzení, že vedlejší účastník výkon povinnosti stěžovatelky různě ztěžuje či znepříjemňuje. Nic takového ovšem z napadených rozhodnutí ani z argumentace stěžovatelky nevyplývá. Vyřešení této věci tedy Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

11. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026

Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1460/26-1)