# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1419/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1419/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.1419.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 5. 2016
- Datum zveřejnění: 27. 5. 2016
- Klíčová slova: hlavní líčení, odvolání, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 202, § 245

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2016 se stěžovatel domáhal konstatování, že Okresní soud v Trutnově v hlavním líčení ve věci sp. zn. 17 T 85/2015 porušuje zákonnost, když předvolaným svědkům předestírá jejich výpovědi z přípravného řízení, u nichž nebyla přítomna obhájkyně stěžovatele, přestože šlo o případ tzv. nutné obhajoby.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Především je zřejmé, že ústavní stížnost byla sepsána samotným stěžovatelem, a nesplňuje tedy formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu (zejména § 30 odst. 1, § 31 odst. 2). Přesto však Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat navrhovatele k odstranění vad jeho podání, spočívajících i v absenci právního zastoupení, neboť ani odstranění vad podání by nemohlo nic změnit na závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, resp. jiné zásahy orgánů veřejné moci, proti nimž se nelze bránit, resp. protiústavnost napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je totiž vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti totiž není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu. V souladu s čl. 4 Ústavy České republiky je svěřena všem orgánům veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecným soudům; Ústavní soud může do jejich rozhodování zasáhnout teprve tehdy, jestliže při plnění uvedeného úkolu selžou.

Z výše uvedeného mimo jiné plyne, že ústavní stížností zásadně nelze brojit proti postupu soudu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá; takový postup je totiž ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek (včetně z něj vyplynuvšího rozhodnutí); proto i případné protiústavní procesní vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení, včetně využití příslušných opravných prostředků proti výslednému rozhodnutí [nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu okresního soudu spočívajícímu v předestření výpovědí svědkům; jinými slovy zpochybňuje způsob provádění důkazů v hlavním líčení. Uvedené námitky však může uplatnit v řízení před tímto soudem, nebo v opravných prostředcích proti výslednému rozhodnutí, bude-li mít za to, že jej namítané vady protiústavně zatížily. Jejich projednáním v současné fázi řízení by Ústavní soud nepřípustně zasáhl do pravomoci obecných soudů, neboť jsou to primárně ony, které jsou povolány k provádění a hodnocení důkazů za účelem rozhodnutí o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní stížnost proti uvedenému postupu soudu je proto za daných okolností předčasná.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1419/16-1)