# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1390/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1390/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.1390.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 6. 2022
- Datum zveřejnění: 25. 7. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: trest odnětí svobody/podmíněné propuštění, trest/výkon, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 134 odst.2; 40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.b

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 1 T 18/2020 ze dne 19. 5. 2020 byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, za který byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dne 14. 12. 2021 stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu na svobodu. Shora označeným usnesením Okresní soud Plzeň-město tuto žádost zamítl. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným usnesením rovněž zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nepřiměřeně zveličily kázeňský přestupek, jehož se dopustil v průběhu výkonu trestu odnětí svobody (nesprávně nasazená ústenka v období šíření nemoci COVID-19). Domnívá se, že soudy nevzaly v úvahu, že byl negativně testován na přítomnost daného onemocnění, takže bylo možné vycházet z předpokladu, že nikoho nemůže nakazit. Stěžovatel soudům také vytkl, že patřičně nepřihlédly k pozitivnímu hodnocení věznice, která si o jeho předpokladech pro návrat do běžného života může učinit lepší obraz než soud. Stěžovatel má celkově za to, že svými aktivitami a zájmy směřuje k tomu, aby se mohl na svobodě zapojit do normálního civilního života, tedy najít si práci přiměřenou svému zdravotnímu stavu, jakož i kvalifikaci získané ve věznici.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel poněkud přeceňuje význam shora zmíněného kázeňského přestupku v odůvodnění trestních soudů, pro které nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění. Především soud prvního stupně poukázal na to, že stěžovatel sice vyhledal terapeutický program zaměřený na závislost na patologickém hráčství (stojící v popředí jeho dosavadní trestné činnosti), ten však záhy ukončil, aniž by však byl vysvětlil, z jakého důvodu se tak stalo. Stěžovatel totiž nejprve hovořil o zdravotních potížích matky, posléze však o konfliktu s jiným odsouzeným (viz bod 6 usnesení okresního soudu). Tato skutečnost soudy utvrdila v tom, že perspektiva vedení řádného života (jako třetí podmínka pro podmíněné propuštění dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku) není v případě stěžovatele dána, a to i s přihlédnutím k osobě stěžovatele jako speciálního recidivisty. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, prosté ústavně zapovězené libovůle. Ostatně prognóza chování stěžovatele v případě podmíněného propuštění na svobodu byla středem pozornosti trestních soudů i v rámci posuzování jeho osoby v souvislosti s jeho předchozí žádostí o podmíněné propuštění. Soudy tehdy poukázaly na znalecký posudek k osobě stěžovatele a dospěly k závěru o vysoké pravděpodobnosti výskytu kriminálního jednání z jeho strany, když stěžovatel dosud nezvládl gamblerství (srov. usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 5 PP 38/2020-92 ze dne 25. 2. 2021 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 2 To 69/2021-116 ze dne 10. 6. 2021). Pakliže soudy rozhodující o poslední žádosti stěžovatele s ohledem na jeho přístup k výše vzpomenutému terapeutickému programu nezjistily v tomto směru žádnou změnu, pročež žádosti stěžovatele na podmíněné propuštění nevyhověly, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1390/22-1)