# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1385/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1385/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.1385.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 6. 2009
- Datum zveřejnění: 15. 7. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: výkon rozhodnutí/náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 87, § 89

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, v čl. 2, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel jako soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 037 Ex 902/08-111, kterým vyčíslil náklady exekuce. Příkaz je odůvodněn tak, že soudní exekutor vymohl část pohledávky, a proto mu náleží odměna dle § 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. dle § 6 této vyhlášky (a v souladu s § 27 této vyhlášky) 15% z exekutorem vymoženého plnění. Okresní soud v Benešově napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil, a to s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1038/08. Soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce a nikoli pouze v případech dobrovolného plnění ze strany povinného, kdy k dobrovolnému plnění nebyla exekutorem stanovena lhůta. Opačný výklad by totiž ad absurdum zajišťoval plnou odměnu soudního exekutora vždy. Mimo to podle § 46 exekučního řádu soudní exekutor nemůže, resp. nemusí od exekuce upustit, není - li uhrazena odměna a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně. Povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora oprávněnému uhradil. Soudní exekutor sice vydal listiny směřující k vymožení pohledávky, avšak sám fakticky exekuci žádným způsobem neprovedl. Odměna exekutora tedy nemůže být stanovena paušálně procentním podílem z jistiny. Kromě tohoto důvodu zrušil okresní soud exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce proto, že se jeví jako předčasný, neboť povinným byl podán návrh na zastavení exekuce, o němž není rozhodnuto.

Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž především polemizuje s aplikaci citovaného nálezu Ústavního soudu na danou věc.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti. V posuzované věci okresní soud vyšel z právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 1038/08, že soudy mají zohledňovat stupeň dobrovolnosti při splnění vymáhané povinnosti, a to kdykoliv před faktickým provedením exekuce. Tím rovněž okresní soud respektoval nosné důvody nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, a to ve smyslu požadavku reflexe skutečnosti, zda povinný, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá.

Kromě toho, stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí, že okresní soud zrušil exekuční příkaz též z jiného důvodu, nezávislého na důvodu stěžovatelem rozporovaným. Tento druhý důvod kasace exekučního příkazu ani stěžovatel nerozporuje.

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1385/09-1)