# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 138/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 138/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.138.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 3. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: smlouva, vlastnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2003 napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatelka je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo ústavně garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.

Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že s ohledem na současnou právní úpravu přípustnosti dovolání současně podává ve stejné věci i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.

S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh podaný stěžovatelkou není přípustný.

Posledním opravným prostředkem v projednávané věci je dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.

S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatelka také poté, co o jejím dovoláním rozhodne Nejvyšší soud ČR, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane jí zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2003

JUDr. Eliška Wagnerová soudce zpravodaj

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-138/03-03)