# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1371/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1371/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1371.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 8. 2024
- Datum zveřejnění: 27. 9. 2024
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 149 odst.1 písm.b

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelčiných ústavních práv vyplývajících z čl. čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, pokud se jimi řízení nekončí.

5. Stěžovatelka fakticky brojí proti tomu, že se vrchní soud neztotožnil s jejím názorem o aplikaci principu ne bis in idem a rozhodl o pokračování trestního řízení. Ačkoliv stěžovatelka nemůže podat žádný opravný prostředek proti tomuto konkrétnímu rozhodnutí, je zřejmé, že trestní řízení doposud neskončilo a stěžovatelka v něm může nadále hájit svá práva. K tomu je třeba poznamenat, že ač jsou soudy nižších stupňů vázány závaznými názory vrchního soudu, nejsou jimi "svázány", mají-li splnit povinnost chránit základní práva a svobody podle čl. 4 Ústavy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16). To platí zvláště u námitek týkajících se porušení obecně závazných závěrů judikatury Ústavního soudu.

6. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1371/24-1)