# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1322/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1322/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1322.24.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 6. 2024
- Datum zveřejnění: 31. 7. 2024
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
- Klíčová slova: služební poměr/propuštění, lhůta, prekluze, správní soudnictví, procesní postup
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 109 odst.4, § 110 odst.1, § 46 odst.1 písm.b, § 110 odst.2 písm.a; 361/2003 Sb., § 42 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích přílohy se podává, že rozhodnutím ředitele Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 18. 11. 2019 č. 4957/2019 byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2003 sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 5. 3. 2020 č. j. PPR-41190-5/ČJ-2019-990131 zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Posledně uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, načež Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2022 č. j. 3 Ad 8/2020-36 obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) k dalšímu řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru bylo stěžovateli doručeno po uplynutí lhůty stanovené v § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru, a že i když stěžovatel tuto námitku neuplatnil, k prekluzi práva je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud tento rozsudek podle § 110 odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "s. ř. s."), zrušil, žalobu odmítl s tím, že pro tento postup [a to podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] byly dány důvody již v řízení před městským soudem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud označil za zmatečný z důvodu, že nebyly dány podmínky řízení, přičemž vyšel ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovateli doručeno dne 5. 3. 2020, téhož dne nabylo právní moci, přičemž lhůta k podání žaloby podle § 196 odst. 1 zákona o služebním poměru začala běžet dne 6. 3. 2020 a uplynula v pondělí 4. 5. 2020, žaloba byla sepsána a podána až dne 5. 5. 2020.

II.
Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel postup Nejvyššího správního soudu označuje za neoprávněný. Argumentuje tím, že tento soud je podle § 109 odst. 4 s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti, a že spatřoval-li z úřední povinnosti vady v rozhodnutí městského soudu, měl s odkazem na uvedené ustanovení zrušit i rozhodnutí vedlejšího účastníka. Připomíná, že městský soud neshledal postup vedlejšího účastníka správným, protože své rozhodnutí doručil po uplynutí lhůty podle § 42 odst. 4 zákona o služebním poměru. Služební funkcionář se totiž dozvěděl o spáchání protiprávního jednání dne 2. 10. 2018, roční lhůta uplynula dne 2. 10. 2019, ale rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru mu doručil až dne 22. 11. 2019. Ponechal-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí správního orgánu v platnosti, stěžovatel - podle svých slov - nemá žádné řádné právní prostředky, jak se proti tomuto rozhodnutí bránit.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí již neměl k dispozici.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že podle § 109 odst. 4 s. ř. s. nezrušil i výše uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka. Uvedený soud postupoval podle § 110 odst. 1 věty první za středníkem s. ř. s., tj. kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a žalobu jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl. Za této situace je postup podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., který umožňuje Nejvyššímu správnímu soudu rušit i rozhodnutí správního orgánu, vyloučen. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se žádného procesního pochybení nedopustil, naopak pochybil stěžovatel, když se svých práv nedomáhal "stanoveným postupem"; tvrzenému porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný proces tak přisvědčit nelze.

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1322/24-1)