# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1300/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1300/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.1300.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 7. 2016
- Datum zveřejnění: 27. 7. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: katastr nemovitostí, správní žaloba, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2; 150/2002 Sb., § 82, § 65 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Dne 25. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že stěžovatel podal dne 18. 12. 2013 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu nadepsanou jako "porušení zákona a nečinnost". Popsal v ní postup žalovaného Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, který prý v rozporu s obsahem listin, na základě kterých byla ve stěžovatelově žalobě blíže specifikovaná nemovitost do katastru nemovitostí zapsána, provedl změnu údajů týkajících se této nemovitosti a vytvořil tak podle stěžovatele nesoulad mezi údaji zapsanými v katastru nemovitostí a listinami, na základě nichž k zápisu nemovitosti došlo. Tímto pochybením katastrální úřad rovněž změnil právní vztahy k nemovitosti a porušil tak základní právo stěžovatele vlastnit majetek. Krajský soud následně svým usnesením ze dne 15. 7. 2015, č. j. 10 A 158/2013-96 stěžovatelovu žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s." nebo "soudní řád správní"). Podmínky pro podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu podle § 82 s. ř. s., jak soud žalobu stěžovatele vyhodnotil, totiž podle jeho názoru nebyly splněny, neboť stěžovatel se mohl již dříve domáhat přezkoumání rozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu, což představuje rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud v této souvislosti poukázal na subsidiaritu žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu a donucení, která znemožňuje nejen úspěšné podání takové žaloby tam, kde mohla být podána žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, ale i v případě, kdy dříve podaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nebyla úspěšná (což byl ostatně i případ stěžovatele).

3. Následná kasační stížnost stěžovatele proti zmíněnému usnesení krajského soudu byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když se tento soud plně ztotožnil se závěrem o nepřípustnosti stěžovatelovy žaloby. Byla-li totiž změna údajů v katastru nemovitostí provedena správním rozhodnutím katastrálního úřadu, není možné se úspěšně domáhat ochrany proti takto vzniklému stavu v katastru nemovitostí žalobou proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu. To jednoznačně plyne ze subsidiarity zásahové žaloby ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že otázka namítaného nesouladu údajů v katastru nemovitostí s listinami, na jejichž základě byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, byla v letech 2003 až 2010 opakovaně k podnětu stěžovatele řešena jak správními orgány, tak i správními soudy. V rozsudku ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 As 17/2010, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že údaje o geometrickém a polohovém určení předmětné nemovitosti jsou v souladu s listinami založenými u katastrálního úřadu.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (resp. též správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

5. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí. Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil.

6. K uvedenému možno s ohledem na okolnosti nyní projednávaného případu především uvést, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se zcela míjí s odůvodněním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když stěžovatel v podstatě pouze uvádí, jak podle jeho názoru katastrální úřad v letech 1998 až 1999 pochybil, neboť patrně přehlédl stěžovatelem v ústavní stížnosti identifikovanou parcelu. Z tohoto úhlu pohledu však Ústavní soud na věc stěžovatele nenahlížel a nahlížet nemohl, protože - jak naznačeno shora - oba správní soudy se zabývaly přípustností stěžovatelem zvolené zásahové žaloby. Jejich argumentaci přitom stěžovatel ponechává - nahlíženo obsahově - takřka bez povšimnutí. Sám Ústavní soud pak na uvedených závěrech Nejvyššího správního soudu a krajského soudu o vztahu mezi žalobou zásahovou a žalobou proti rozhodnutí správního orgánu neshledává nic protiústavního; jde ostatně o zcela ustálený judikatorní závěr.

7. Lze tak shrnout, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho tvrzená základní práva, neboť řízení před Nejvyšším správním soudem i jím vyslovené právní závěry Ústavní soud neshledal protiústavními. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1300/16-1)