# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1118/24 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1118/24 - ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1118.24.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 5. 2024 - Datum zveřejnění: 10. 7. 2024 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně - Klíčová slova: vlastnické právo/omezení, trestní řízení, trestná činnost, zajištění věcí v trestním řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 141/1961 Sb., § 79f, § 79a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že Městské státní zastupitelství v Praze napadeným usnesením uznalo příkaz soudce pro předběžné vyšetřování Soudu v Cagliari (Italská republika) k zajištění peněžních prostředků stěžovatelky na bankovních účtech, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že se jedná o výnos z trestné činnosti. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků. Rozhodnutí odůvodnil tím, že k zajištění došlo podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " trestní řád"), za účelem realizace výkonu cizozemského příkazu k zajištění věci, který byl v České republice uznán. Zajištění je třeba tak dlouho, dokud je v platnosti cizozemský příkaz k zajištění, popřípadě dokud není odvolána žádost cizozemského orgánu o uznání a výkon takového příkazu. Agenturou Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) bylo potvrzeno, že trestní řízení ve věci stále probíhá a italská strana na zajištění peněžních prostředků beze změn trvá. Městský soud proto pro zrušení zajištění neshledal důvod. 4. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl jako nedůvodnou. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadního řízení. Namítá, že napadená usnesení jsou projevem svévole, a jako taková jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Zajištění finančních prostředků představuje zásah do její majetkové sféry, v jejímž důsledku nebyla dále schopna rozvíjet podnikatelskou činnost a musela ji zastavit. Podle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, nemají oporu v provedených vyšetřovacích úkonech a pouze odkazují na poznatky získané v rámci mezinárodní policejní spolupráce. Stěžovatelka také tvrdí, že nebylo dostatečně prokázáno propojení její podnikatelské činnosti a trestné činnosti obžalovaných a v této souvislosti namítá také rozpor mezi odůvodněním v usnesení Městského státního zastupitelství v Praze a v usneseních městského soudu a vrchního soudu. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že peněžní prostředky jsou orgány činnými v trestním řízení zajišťovány již více než 6 let. 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). 7. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že do neskončeného trestního řízení v zásadě nezasahuje. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného. Je totiž primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je zajištění opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2209/15). 8. Ústavní soud ve své judikatuře také formuloval určité požadavky, které mají respektovat orgány činné v trestním řízení při rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem, nemohou být projevem svévole a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 či sp. zn. I. ÚS 3502/13). Posouzení podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je přitom především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu). Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". V dané fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno v kontextu hodnocení důkazů, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13). 9. V případě stěžovatelky Ústavní soud shledal, že uvedené předpoklady byly splněny. Napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, a to v § 79a odst. 1 trestního řádu, byla vydána k tomu příslušnými orgány a všechny podstatné okolnosti, za nichž byla vydána, nasvědčují tomu, že nejsou projevem svévole těchto orgánů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá důvodné podezření z páchání trestné činnosti podvodu přes internetovou síť, zcizení a praní špinavých peněž pocházejících z identifikovaných trestných činů v Itálii. Soud prvního stupně ověřil, že situace je v době rozhodování neměnná a ve věci, v níž bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků, nebylo doposud rozhodnuto v takové podobě, aby řízení bylo plně ukončeno 10. Pokud jde o námitky stěžovatelky ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze, jakož i rozhodnutí obou soudů, stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, s nimiž se soudy v předchozích řízeních (v posuzované věci jde již o třetí žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků) již vypořádaly a srozumitelně objasnily, proč neshledaly důvody pro zrušení zajištění. Uvedené se týká i námitky ve vztahu k nepřiměřené délce doby, po kterou jsou peněžní prostředky zajištěny. Vrchní soud podrobně vysvětlil, že v dané věci se trestní řízení vede v cizím státě a ani státní zástupce, ani soud nemají možnost ovlivňovat jeho rychlost, tím spíše ukládat tamním orgánům pokyny jaké úkony a kdy mají provést. Poukázal také na to, že z obsahu předmětného rozsudku italského soudu vyplývá, že ten stanovil další lhůtu, potřebnou pro zjištění osob, podílejících se na údajné trestné činnosti a jak vyplývá ze zprávy Eurojustu, jeho rozhodnutí nemá vliv na posouzení důvodů, které vedly k uznání příkazu k zajištění peněžních prostředků a k vlastnímu zajištění. Ústavní soud proto v podrobnostech odkazuje na napadená rozhodnutí městského soudu vrchního soudu. 10. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou po formální stránce zcela přijatelná, odůvodnění jsou dostatečná a konkrétní ve vztahu k jednotlivým námitkám uváděným ve stížnostech. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat závěry soudů o tom, že předmětného zajištění je stále třeba a není zákonný důvod pro jeho zrušení. 11. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1118/24-1)