# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1105/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1105/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:2.US.1105.24.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 10. 7. 2024
- Datum zveřejnění: 30. 7. 2024
- Předmět řízení: Porušení rovnosti účastníků řízení; nepřihlédnutí k vyjádření v důsledku administrativního pochybení
- Klíčová slova: občanské soudní řízení, podání, spis, účastník řízení, procesní postup, výzva, soud/jednání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3; 99/1963 Sb., § 18 odst.1, § 118a, § 101 odst.3

## Právní věta

Dojde-li technickou či organizační chybou administrativního systému soudu k chybnému posouzení skutkového stavu věci (in concreto důkazní návrhy byly založeny do spisu až po nařízeném soudním jednání, i když byly doručeny soudu den před tímto jednáním), nastane porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1) a práva na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3) Listiny základních práv a svobod.

## Abstrakt

Analytická právní věta

Pokud dojde technickou či organizační chybou administrativního systému soudu k chybnému posouzení skutkového stavu věci, kdy důkazní návrhy byly založeny do spisu až po nařízeném soudním jednání, i když byly doručeny soudu den před tímto jednáním, jedná se o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na rovnost účastníků zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 10. 7. 2024 zrušil II. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy k návrhu stěžovatelky obchodní společnosti I-Xon a. s. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 34 C 159/2022-76 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Narativní část

Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky, aby jí žalovaný zaplatil částku ve výši 5 330 Kč. Obsahem spisu se neprokázala tvrzení uvedená v žalobě stran týkající se vzniku pohledávky a stěžovatelka pro svou neúčast u jednání soudu nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Stěžovatelka dle soudu neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Pro úplnost městský soud uvedl, že dne 17. 1. 2024 městský soud obdržel podání stěžovatelky, kterým doplnila svá skutková tvrzení; označené podání se však do dispozice samosoudce dostalo až po vyhlášení rozsudku ve věci samé.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v předmětném řízení soud nepřihlédl k jejímu vyjádření, v němž namítala zásadní tvrzení a navrhovala důkazy k jejich prokázání. Takovým postupem porušil procesní rovnost stran.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Předmětem sporu byla částka ve výši 5 330 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci shledal.

Podle Ústavního soudu bylo nesporné, že stěžovatelka zaslala vyjádření k výzvě soudu den před nařízeným jednáním městského soudu (konkrétně dne 17. 1. 2024 v 14:46), přičemž nařízené jednání se konalo dne 18. 1. 2024 v 13:00 hodin. Uvedené vyjádření s přílohami se nicméně dostalo do dispozice samosoudce až dne 19. 1. 2024 ráno.

Soud stěžovatelčiny důkazní návrhy a její tvrzení včas nevytisknul z elektronického systému a nezaložil do spisu v listinné podobě. Městský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z důkazů založených ve spisu a měl za to, že stěžovatelka žádné důkazy soudu nepředložila, což však objektivně neodpovídalo skutečnosti.

Tímto postupem soudu došlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Je nerozhodné, že se důkazní návrhy stěžovatelky nedostaly včas v listinné podobě do sféry dispozice příslušného soudce, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu.

Z ústavněprávního hlediska lze považovat postup soudu při nakládání s důkazními návrhy za bezdůvodné opomenutí, což představuje pochybení, jež má ústavněprávní relevanci pro posouzení řádného dodržení pravidel při zjišťování skutkového stavu věci samé.

Ústavní soud zdůraznil, že uvedená skutečnost není pochybením konkrétního soudce městského soudu. Pochybení může být způsobeno možným nedostatečným materiálním a personálním zajištěním obecných soudů ze strany příslušných orgánů státní správy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Svatoň. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 34 C 159/2022-76 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem stěžovatelky na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 34 C 159/2022-76 se ruší.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 159/2022 se podává, že městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že návrh stěžovatelky, aby jí byl Šimon Franko povinen zaplatit částku ve výši 5 330 Kč, se zamítá (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až IV).

3. Městský soud shledal, že jelikož obsahem spisu nebyla prokázána tvrzení uvedená v žalobě stran týkající se vzniku pohledávky a stěžovatelka pro svou neúčast u jednání soudu nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), městský soud žalobu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene v celém rozsahu zamítl. Pro úplnost městský soud uvedl, že dne 17. 1. 2024 bylo městskému soudu doručeno podání stěžovatelky, kterým doplnila svá skutková tvrzení; označené podání se však do dispozice samosoudce dostalo až po vyhlášení rozsudku ve věci samé.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebylo přihlédnuto k jejímu vyjádření, v němž namítala zásadní tvrzení a navrhovala důkazy k jejich prokázání. V důsledku tohoto postupu soud bezdůvodně jednal ve prospěch žalovaného, ač měl vycházet také z tvrzení stěžovatelky a jí k tomu přiložených důkazů. Skutečnost, že městský soud vypořádal námitky pouze jedné strany sporu, a nikoliv již obranné námitky druhé strany, které zcela opomenul, zakládá porušení procesní rovnosti stran.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhů

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky

6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a žalovanému.

7. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že je skutečností, že podání stěžovatelky ze dne 17. 1. 2024 bylo doručeno do datové schránky městského soudu dne 17. 1. 2024 ve 14:46 hodin, nicméně do faktické dispozice soudce se - nikoliv záměrně, leč z technických důvodů (daných velikostí městského soudu, množstvím podání, které je třeba denně zpracovat a počtem zaměstnanců, kteří toto mají v náplni práce) - dostalo až po jednání dne 18. 1. 2024. Městský soud k němu tedy při svém rozhodování nepřihlížel, což lze samozřejmě bez dalšího posoudit jako vadu řízení.

8. Žalovaný se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu se má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.).

9. Vyjádření městského soudu bylo stěžovatelce zasláno na vědomí a k případné replice. Ta v ní uvedla, že souhlasí s názorem městského soudu, že nepřihlédnutí k vyjádření stěžovatelky je vadou řízení, tato vada má krom toho za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci, neboť ve vyjádření se stěžovatelka vypořádala s důvody, pro které byla žaloba zamítnuta.

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 5 330 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj.) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však bohužel Ústavní soud shledal v nyní souzené věci.

13. V posuzované věci je nesporné (viz č. l. 65 až 72 a zejména úřední záznam na č. l. 71 strana druhá spisu městského soudu sp. zn. 34 C 159/2022 a také obsahově totožné tvrzení stěžovatelky a městského soudu), že stěžovatelka zaslala vyjádření k výzvě soudu den před nařízeným jednáním městského soudu (tj. 17. 1. 2024 ve 14:46 hodin), když nařízené jednání se konalo dne 18. 1. 2024 ve 13:00 hodin, nicméně uvedené vyjádření s přílohami se dostalo do dispozice samosoudce až dne 19. 1. 2024 ráno.

14. Jak je z výše uvedeného zjevné, nebyly stěžovatelčiny důkazní návrhy a její tvrzení včas vytištěny z elektronického systému a založeny do spisu v listinné podobě. Tento nedostatek způsobil, že městský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z důkazů založených ve spisu a měl za to, že stěžovatelka žádné důkazy soudu nepředložila, což však objektivně neodpovídalo skutečnosti. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Je nerozhodné, že se důkazní návrhy stěžovatelky nedostaly včas v listinné podobě do sféry dispozice příslušného soudce městského soudu, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 689/05 ze dne 21. 6. 2006 (N 126/41 SbNU 575)]. Z ústavněprávního hlediska lze považovat postup soudu při nakládání s důkazními návrhy za bezdůvodné opomenutí, což představuje pochybení, jež má ústavněprávní relevanci pro posouzení řádného dodržení pravidel při zjišťování skutkového stavu věci samé [srov. nález ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2841/15 (N 2/80 SbNU 31)]. Ústavní soud v této souvislosti musí zdůraznit, že uvedená skutečnost není pochybením konkrétního soudce městského soudu, ale toto pochybení může být způsobeno možným nedostatečným materiálním a personálním zajištěním obecných soudů ze strany příslušných orgánů státní správy.

15. Zrušením napadeného rozsudku se městskému soudu otevírá možnost napravit svůj postup v důkazním řízení a vypořádat se s důkazy navrženými stěžovatelkou a jejími argumentačními tvrzeními za dodržení všech ústavních procesních principů.

VI.
Závěr

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbývá než uzavřít, že napadeným soudním rozhodnutím byla porušena ve výroku nálezu uvedená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené soudní rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

17. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj podle § 44 věty první téhož zákona upustil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1105/24-1)