# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1105/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1105/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.1105.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 11. 2015
- Datum zveřejnění: 4. 1. 2016
- Klíčová slova: opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 3141

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví označené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu.

Ústavní stížnost není přípustná.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.

V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného dle § 88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam (respektive jeho nařízení) pokud jde o jeho procesní použitelnost v proti němu vedeném trestním řízení, či jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat až jakožto odsouzený proti poslednímu v daném řízení vydanému rozhodnutí ve věci samé (totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání). V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávané stanice ve smyslu § 88 odst. 2, 8 trestního řádu, kdy je ovšem nezbytné vyčerpat opravný prostředek dle § 314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srovnej i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).

Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle § 314l a násl. trestního řádu. Zároveň ani neuvádí žádné argumenty, proč se domnívá, že by ústavní stížnost mohla být v této fázi přesto považována za přípustnou.

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Závěrem lze nad rámec věci podotknout, že ani pokud by vyčerpání uvedených prostředků Ústavní soud nepožadoval, nemohlo by to vést k meritorní přezkoumatelnosti podané ústavní stížnosti, nýbrž tato by v takovém případě musela být odmítnuta jako podaná po lhůtě. Jestliže by totiž Ústavní soud hodnotil příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu, jako zásahy orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, u kterých zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, bylo by dle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti omezeno objektivní jednoletou lhůtou běžící ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Třeba připomenout, že i když by se mohlo zdát, že posledně uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudu se týká pouze jiných zásahů orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, není tomu tak [viz legislativní zkratku "zásah orgánu veřejné moci" zavedenou v § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Podle tohoto odstavce je třeba přitom počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti těm rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou vydávána v jednoinstančním řízení a proti nimž neexistuje žádný prostředek nápravy. Lhůta k podání ústavní stížnosti je konstruována v tomto případě jako dvouměsíční subjektivní lhůta, která se začne odvíjet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nemůže však za žádných okolností překročit jednoroční objektivní lhůtu počítanou ode dne, kdy k zásahu skutečně došlo. Po uplynutí této lhůty nelze již ústavní stížnost podat, i kdyby se stěžovatel o zásahu dozvěděl až později nebo jen krátce před jejím koncem. Všechny ústavní stížností napadené příkazy přitom byly vydány více než o rok dříve, než došlo k jejímu podání.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1105/15-1)