# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1104/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1104/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.1104.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 5. 2007
- Datum zveřejnění: 18. 6. 2007
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem); právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: stavba, správní řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 110; 71/1967 Sb., § 21 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jejich kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2006, čj. 7 Ca 97/2004-50. Tvrdí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina"), a dále byl porušen čl. 1 Ústavy České republiky tím, že Nejvyšší správní soud neposkytl ochranu jejich právu na účast při jednání.

Před správními orgány probíhalo řízení o odstranění nepovolené stavby. Stěžovatelé, kteří jsou přímými sousedy stavebníka tehdy nepovolené stavby, v něm měli postavení účastníků řízení. Proti nepovolené stavbě uplatnili řadu námitek, vesměs občanskoprávní povahy. Výsledkem řízení bylo rozhodnutí, kterým byla stavba dodatečně povolena. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé bránili a vyčerpali všechny právní prostředky obrany, včetně kasační stížnosti. Právě proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla jejich kasační stížnost zamítnuta, podali tuto projednávanou ústavní stížnost. V ní namítají, že jim postupem správních orgánů byla znemožněna účast u ústního jednání spojeného s místním šetřením, které se konalo dne 24. 10. 2003. Toto jednání bylo svoláno na místo, které bylo v pozvánce přesně označeno, avšak když se na toto místo dostavili, nikdo tam nebyl. Z dalšího průběhu řízení však vyplynulo, že se místní šetření a ústní jednání v uvedený den konalo za účasti všech ostatních účastníků řízení, avšak bez nich. Ostatní účastníci se totiž sešli na jiném místě, než bylo v pozvánce uvedeno.

Stěžovatelé vytýkají Nejvyššímu správnímu soudu, stejně jako předtím Městskému soudu v Praze, že se nedostatečně věnovaly posouzení této jejich námitky a spatřují v tom porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení čl. 1 Ústavy, neboť způsob, jak byla tato námitka posouzena, vnímají jako neúctu k právům a svobodám člověka a občana. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud svým výkladem tehdy platného ustanovení § 21 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb. zúžil práva účastníků správního řízení, když podle jeho názoru "...není podstatné, kam bylo jednání svoláno, ale je povinností účastníka hledat v okolí, kde se vlastně ostatní účastníci fakticky sešli".

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení § 21 odst. 2 tehdy platného správního řádu správní orgán měl povinnost přizvat všechny účastníky řízení a požádat je, aby při ústním jednání uplatnili své připomínky a náměty. Nejvyšší správní soud uvedl, že jestliže se na nařízené ústní jednání dostavili všichni jeho účastníci, s výjimkou stěžovatelů, a střetli se nedaleko místa uvedeného v pozvánce k místnímu šetření, nemohlo být pro stěžovatele překážkou se rovněž dostavit. Skutečnost, že se nesešli přímo před domem, ale před vrátky v oplocení z jiné strany domu, není porušením řádného a zákonného způsobu konání ústního jednání. Takový výklad ustanovení § 21 odst. 2 nepovažuje Ústavní soud ani za extrémně formalistický ani za rozporný s kogentním zněním zákonného ustanovení. Stěžovatelé byli vyrozuměni naprosto stejnou pozvánkou, jako ostatní účastníci řízení, a všichni účastníci, až na ně, se na místo konání místního šetření a ústního jednání dostavili, takže pozvánka nebyla zřejmě nesrozumitelná ani matoucí. Právě výklad citovaného ustanovení stěžovateli je extrémně formalistický, zejména s přihlédnutím ke konkrétní okolnosti posuzovaného případu, totiž že se ústní jednání, spojené s místním šetřením, konalo v přímém sousedství jejich nemovitosti.

Ústavní soud neshledal, že by v tomto posuzovaném případě došlo ze strany Nejvyššího správní soudu k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatelů. Všechny jimi uplatněné námitky byly soudem posouzeny a ten se s nimi přesvědčivým způsobem vypořádal. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm.a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1104/07-1)