# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 109/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 109/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.109.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 6. 2005
- Datum zveřejnění: 10. 12. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2005, se stěžovatel s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že postupem Nejvyššího soudu, který spojil jeho dovolání s dovoláním K. Z. ke společnému řízení, bylo porušeno jeho základní právo garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutími soudů odvolacího a dovolacího byla dle stěžovatele porušena i jeho práva dle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 40/2002, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2002, čj. 47 Cm 40/2002-34, jímž tento soud zamítl žalobu Ing. Z. L., správce konkursní podstaty úpadce ELTUS, a. s., o zaplacení částky 350.000,-Kč s přísl., a to tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci 350.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 20% p. a. za dobu od 1. 11. 1997 do zaplacení. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud spojil ke společnému řízení s dovoláním K. Z. Poté napadeným rozsudkem obě dovolání zamítl. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele Mgr. Jiřímu Šlencovi doručen dne 27. 12. 2004.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud uvedl, že důvodem pro spojení věcí byla jejich skutková souvislost ( nárok na placení peněžité částky z důvodu ručení za splacení nesplacené části emisního kursu zatímních listů úpadkyně). Vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval i námitkami, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti.

Ústavní soud se primárně zabýval posouzením otázky, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Jedním z principů řízení a rozhodování před Ústavním soudem je zásada minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, která je vyjádřena mimo jiné stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v daném případě napadený rozsudek Nejvyššího soudu, který byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 27. 12. 2004. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy skončila v pátek dne 25. 2. 2005.

Ústavní stížnost byla ovšem podána faxem až v pondělí dne 28. února 2005. Její písemné doplnění bylo dáno na poštu dne 1. 3. 2005 a Ústavnímu soudu doručeno dne 2. 3. 2005. Je tedy zřejmé, že všechna tato podání byla učiněna po lhůtě stanovené zákonem.

Pokud se stěžovatel domáhá použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což je zřejmé z úvodní strany jeho ústavní stížnosti, Ústavní soud je nucen konstatovat, že toto ustanovení se nedotýká běhu lhůty podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je třeba je vykládat pouze ve vztahu k § 75 odst. 1 uvedeného zákona tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností proto Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-109/05-05)